name | autoweek.cz

Jak mohla biopaliva spasit Afghánistán

23.02.2011 | Ivana Rybecká | Aktuality

Traumatem pro značnou část světa je zdánlivě nekonečná válka v Afghánistánu. Stojí nezměrné utrpení tamních obyvatel, životy vojáků z celého světa. Přitom řešení by mohlo být efektivnější a přitom mnohem levnější, než stojí pobyt a vyzbrojování spojeneckých vojáků.

Je nesmírně zajímavé sledovat, jak svět automobilů ovlivňuje každý aspekt našeho života. Dokladem univerzálního vlivu automobilů a jejich pohonných hmot je příběh muže, jenž se snaží přeměnit afghánský mák, z něhož se získává opium pro výrobu heroinu, na biopalivo.

Při realizaci tento plán narazil na spoustu překážek v podobě diplomacie, byrokracie, obsazení země cizí mocí, problematiky životního prostředí a konfliktu rozdílných kultur. Veškerá složitost problému souvisí s vojenskou okupací této země.

Vše začalo na podzim 2008, kdy Michael Bester a jeho obchodní partner, dva vojenští veteráni, pracující na smlouvu v Afghánistánu, přišli na jiný typ protipovstalecké vojenské strategie. Na základě svých vlastních poznatků vymysleli způsob, jak zlepšit život obyčejných Afghánců a současně omezit nezákonný obchod s opiem a tím vzít Talibanu peníze, jimiž financují nákup zbraní.

„Navštívili jsme vesnice, kde děti umíraly proto, že nemohly dostat správné léky, jelikož nebyly k dispozici ledničky,“ vypráví Bester. Kdyby se vesnice rozsvítily, možná by vesničané Talibáncům dokázali vzdorovat.

A palivo? K jeho výrobě se dá využít jakákoli surovina. Ale jednou z nejpraktičtějších variant by se mohl stát všudypřítomný mák. Ten je hlavním předmětem lukrativního obchodu s drogami organizovaného Talibanem. Proč jej místo toho neproměnit v biopalivo? Proč z něj nevyrábět naftu namísto heroinu?

Jak dostat mák do nádrže?

První motor Rudolfa Diesela fungoval na arašídový olej. Bester se chtěl ujistit, že mák bude fungovat také. Poradili se proto s odborníky. Obrátil se na australského genetika rostlin Philipa Larkina, který nedávno vytvořil základní návrh s názvem „Bionafta z afghánského máku“. Larkin věděl, že v Tasmánii, kde je největší legální průmysl využívající mák na světě, traktory jezdí na bionaftu vyrobenou z máku. Proč by to tedy nemohl fungovat v Afghánistánu.

Semena máku mají mimořádně vysoký podíl oleje (45 až 50 %). Tento olej má dobré vlastnosti při proudění za studena. Z afghánského máku by se mohlo vyrábět 100 000 tun oleje ročně, což by pokrylo asi 2,5 % roční spotřeby biopaliv na světě.

Přínosem by to bylo i pro rozpočet Pentagonu. Za přepravu a ochranu jednoho galonu paliva do operačních základen ve venkovských částech Afghánistánu USA zaplatí až 400 dolarů, zatímco galon bionafty vyrobené přímo na místě by přišel na méně než 10 dolarů.

Bester založil společnost Afghan Eco-Fuels a začal svou myšlenku opatrně prosazovat v oblasti Kábulu. Tehdejší americký velvyslanec, který předtím sloužil v Kolumbii, odkud do USA přichází nejvíce kokainu, ale náležel do Bushovy administrativy, která prosazovala vymícení všech afghánských makových polí.

Tehdejší ministryně zahraničí Condoleeza Riceová jej vyhodila s tím, že jeden vysoce postavený úředník už byl odmítnut s plánem přeměnit zpracování afghánského máku pro farmaceutické účely.

A pak zde byli afghánští politici, kteří jsou údajně zapojení do obchodu s drogami, v čemž jim patrně pomáhají i mnozí zástupci spojeneckých jednotek.

Přitom Bester a jeho partner neříkali zcela otevřeně, že chtějí mák používat k výrobě biopaliva. Takticky jen uváděli, že budou vyhledávat lidi, kteří jim poskytnou svou úrodu a oni z ní vyrobí bionaftu. Nenalezli ale žádnou odezvu. Byrokrati z US AID váhali s podporou tak revolučního kroku.

Neurolog Dave Warner, který se podílel na rozsáhlých humanitárních akcích ve východním Afghánistánu a podporoval technologii přeměny máku na bionaftu, odmítnutí Besterova nápadu připisoval značný význam a charakterizoval tento nápad jako otevření malé Pandořiny skřínky. Zklamaný Bester svou aktivitu více méně vzdal.

S příchodem Obamy do úřadu se rychle odstoupilo z plánu ničení makových polí. Poté se útoky na zásobovací konvoje s pohonnými hmotami v Pakistánu staly běžnou realitou. Vědecký odbor CIA začal vážně prozkoumávat technologii výroby bionafty z máku. Vznikl dokument nastiňující vytvoření „odvětví biopaliva, které má nahradit opium jako hlavní zemědělský produkt“. Podle této prezentace palivo z máku nabízí „vynikající“ hodnotu, „vynikající“ kvalitu a „pozitivní“ vliv na životní prostředí.

Dobré nápady potřebují financování a biopalivo vyžadovalo sponzora s velkým rozpočtem. Velitel amerického námořnictva generál James Conway přislíbil, že zlepší efektivitu využívání energií. Po vedením bývalého pilota plukovníka Charetteho začal výzkum a ověřování obnovitelných zdrojů energie pro oddíly amerického námořnictva v Afghánistánu. Do výzkumu se zapojila pracoviště v Severní Virginii a Kalifornii.

Jenže alternativní paliva přinášejí i komplikace. Každý vojenský motor je standardně konstruován tak, aby spaloval standardizované palivo. Naplnit nádrž něčím jiným znamená velké nároky na údržbu. Použití bionafty proto bylo zavrženo.

Zůstala jen možnost smísit maková semínka se standardním palivem. Avšak i pro plukovníka Charetteho to znamenalo nepřekonatelný politický problém. Asi by neznělo moc dobře, že americké námořnictvo používá makový olej.

Nakonec se našel kompromis - olej ze semen bavlníku. Na konci roku 2010 proto oddíly amerického námořnictva začaly kupovat toto palivo z nově otevřeného závodu v Laškár Gahu v provincii Helmand. Platilo 1200 dolarů za 168 galonů. Bavlněný olej smíchaný v poměru 20/80 s palivem JP-8 již pohání klimatizační jednotky a další zařízení v tamní základně Leatherneck. Třebaže biologické vlastnosti tohoto paliva nejsou ani zdaleka tak ideální, jako v případě makového oleje, plukovník Charette říká, že s bavlněným olejem dosáhli strategického cíle.

Michael Bester celou záležitost a pilotní projekt bedlivě sleduje. Doufá, že pokud se vojenské využití biopaliva osvědčí jeho projekt na výrobu paliva z máku, který by lépe vyhovoval zamýšlené pomoci afghánským lidem, má stále ještě šanci.

V článku byly využity články Edwarda Niedermayera z TTAC a Nicholase Schmidlea z Atlantic Magazine.