name | autoweek.cz

Proč jezdíme vpravo?

28.12.2010 | Vladimír Rybecký | Aktuality

Proč vlastně jezdíme na pravé straně silnice a řidič sedí vlevo? A jak je možné, že v některých zemích tomu je naopak?

Od počátků dopravy bylo zvykem, aby se vozy míjely zprava. Protože většina lidí jsou praváci, bylo to pokládáno za bezpečnější, protože nikdo nikdy nemohl mít jistotu, že ten proti němu není darebák čekající na možnost zaútočit. Už ve středověku byla jízda po levé straně cesty nařízena papežským výnosem.

Míjení se zleva, spojené s jízdou vpravo, se stalo jedním ze symbolů protestu proti šlechtě v době Velké francouzské revoluce. Jízdu vpravo vzal za svou Napoleon Bonaparte jednak proto, aby tím urazil papeže, ale také proto, že míjení zleva je běžné na moři a bylo tedy logické obojí sjednotit. Ve stejné době byla jízda vpravo zavedena i v Dánsku.

S tím, jak Napoleon počátkem 19. století postupně ovládal evropské země, zaváděl jízdu na pravé straně všude kam přišel - v Belgii, Nizozemsku, Lucembursku, Švýcarsku, Německu, Polsku, Rusku a v částech Španělska i budoucí Itálie. Napoleonovu vlivu odolaly jen Velká Británie, Švédsko, Portugalsko a také Rakousko-Uhersko. Toto rozdělení Evropy zůstalo zachováno po celé století.

V průběhu 19. století nastal v souvislosti s průmyslovou revolucí velký rozmach dopravy a začaly se budovat nové silnice. Větší vliv než na silniční dopravu ale mělo určení strany jízdy na budování železnic a tramvajových tratí ve městech. Možnosti sjednotit jízdu na pravé straně v roce 1835 zabránili Britové, když jízdu na levé straně ustanovili zákonem. Tento zákon samozřejmě platí i ve všech britských koloniích s výjimkou Egypta, kde Napoleon zavedl jízdu vpravo. Podobně byla jízda vpravo zavedena také ve francouzských, nizozemských a belgických koloniích. Zůstaly ovšem výjimky, například v Nizozemskem kontrolované Indonésii.

Jízda vlevo byla zavedena i v Japonsku, ač nebylo britskou kolonií. Také tam totiž bylo původním zvykem jezdit vlevo. K tomu se přidala ještě výstavba železnic s levostranným provozem, protože při ní pomáhali britští technici. Levostranný provoz ale císař uzákonil až v roce 1924.

Ve Spojených státech byl k přesunu jízdy zleva doprava jiný důvod. Koncem 18. století se tam pro tažení velkých nákladů začala používat dlouhá koňská spřežení, jejichž ovládání nebylo možné z kozlíku. Vozataj proto seděl na koni v poslední řadě na levé straně aby měl k ovládání celého spřežení volnou pravou ruku. Z tohoto důvodu proto bylo přirozené, že se tato velká spřežení míjela na druhé straně, tedy zleva, aby měli vozatajové na úzkých cestách  lepší kontrolu obou potahů.

Ač se v Evropě od 19. století většinou jezdilo vpravo, i nadále vozkové usedali na pravé straně. Proto také bylo místo řidiče u prvních aut, která se začala objevovat koncem 19. století, na pravé straně. Ostatně první motorová vozidla vycházela z konstrukce kočárů, na nichž také vozka seděl na pravé straně.

Původní umístění volantu na pravé straně mělo zajímavý efekt. Protože se tím umožňoval přesnější nájezd do pravých zatáček, začaly se první závodní okruhy vytyčovaly tak, aby se jezdilo po směru hodinových ručiček, tedy s většinou zatáček doprava. Až dodnes je také většina závodních okruhů stavěna tímto způsobem. Přitom na atletických dráhách se běhá naopak doleva. Doleva se jezdí i na amerických rychlostních oválech, protože jejich základem se staly cyklistické velodromy.

 

O změnu místa řidiče se zasloužil Henry Ford. Počátkem 20. století bylo vzhledem k blátivým cestám pro cestující na předním sedadle nepříjemné ale i nebezpečné vystupování doleva do jízdní dráhy. Ford proto u svého modelu T pro rok 1908 zavedl jako významný marketingový tah revoluční změnu - přesunul řidiče doleva, takže všichni cestující mohli pohodlně vystupovat na dlážděný chodník.

Přesun volantu na levou stranu do Evropy přinesl velký obdivovatel Henryho Forda André Citroen v roce 1919. Volant na levé straně brzy nabízely i další francouzské automobilky, ale nešlo o rychlý proces. Francie totiž jako první začala zavádět první dopravní předpisy. Jejich základním pravidlem byla absolutní přednost pro vozidla přijíždějící zprava (Priorité à droit). Teprve od 50. let se silnice začaly rozlišovat na hlavní a vedlejší. Volant na pravé straně proto nabízel větší přehled pro sledování dění vpravo před vozem, zatímco o dění vlevo před vozem se řidič nemusel starat. S rostoucí rychlostí jízdy během 20. let ale začal narůstat význam bezpečnějšího předjíždění, což definitivně zvýhodnilo umístění volantu na levé straně. Pokus o propagaci umístění místa řidiče na pravé straně učinila firma Rolland-Pilain u svého vozu pro velké ceny v roce 1922 (do počátku 30. let byly závodní vozy dvoumístné). Toto uspořádání mělo jezdcům usnadnit předjíždění, protože podle tehdejších pravidel musel pomalejší vůz uhnout doprava. Problémem ovšem bylo, že žádný z vozů Rolland-Pilain nebyl schopen kohokoliv ze soupeřů předjet...

Přesun místa řidiče doleva měl ještě dlouho výjimky tam, kde to nebylo zcela praktické. Týkalo se to především autobusů pro městskou dopravu, kde to řidiči umožňovalo lepší kontrolu dveří. Podobně se s pravostranným řízením ještě dlouho vyráběly městské dodávkové vozy. Také mnoho autobusů a náklaďáků určených pro jízdu v horách se v Itálii a Španělsku až do 50. let dodávalo s pravostranným řízením. Zajímavostí byla automobilka Lancia, která dodávala vozy s pravostranným řízením až do 60. let s tím, že tak s nimi lze lépe zvládat jízdu v alpských serpentinách.

 

Některé země v otázce strany jízdy dlouho neměly jasno. V Itálii se potřeba sjednocení stala naléhavou s rychlým rozvojem dopravy koncem 19. století. V roce 1912 byla jízda vpravo uzákoněna, jenže v řadě velkých měst s tramvajovými tratěmi se i nadále jezdilo vlevo. Paradox s nutností přejet zleva doprava na hranici města přetrvával v Římě do roku 1925 a v Miláně dokonce ještě o rok déle.

Portugalsko přikročilo ke změně z levostranného na pravostranný provoz ve 20. letech, což se týkalo i jeho zámořských kolonií. Španělsko nemělo jednotný systém - zatímco v Katalánsku se jezdilo vpravo, v ostatních částech převládal levostranný provoz. Na tom nic nezměnil ani přechod hlavního města Madridu na pravostranný provoz v roce 1924. Sjednocení na pravostranném provozu v celé zemi přišlo až ve 30. letech.

Levostranný provoz poté na kontinentu zůstal jen v nástupnických státech po Rakousku-Uhersku - Československu, Maďarsku, Jugoslávii a části Rakouska. V Rakousku byla situace nejvíce chaotická v celé Evropě. Přesně podle linie Napoleonovy okupace z roku 1805 totiž zůstala země rozdělena - v polovině včetně Vídně se jezdilo vlevo a v polovině vpravo. Po připojení Rakouska k Německu v roce 1938 a okupaci Československa roku 1939 byl i zde zaveden pravostranný provoz. K tomu se posléze přidalo i Maďarsko.

Jedinou evropskou zemí s levostranným provozem tak po 2. světové válce zůstalo Švédsko. Rostoucí problémy na silnicích křižujících hranice s Norskem, kde pravostranný provoz zavedli Dánové už počátkem 19. století, a Finskem (tam původní švédské zákony v roce 1858 změnil ruský car) si ale vynutily změnu, ke které došlo v roce 1967. O rok později totéž učinil i Island. V Evropě tak zůstaly s levostranným provozem jen ostrovní země Velká Británie, Irská republika, Kypr a Malta.

V Kanadě se pod vlivem Britů jezdilo většinou vlevo s výjimkou frankofonního Québeku. Některé části země se ve snaze přiblížit se USA ve 20. letech 20. století začaly přiklánět k pravostrannému provozu. Definitivně byl přechod Kanady na pravostranný provoz završen v roce 1949. Čína přešla na pravostranný provoz v roce 1946. Počátkem 50. let Američané změnili japonské zvyklosti na jihu Koreje, zatímco na severu stejně zapůsobili Rusové s Číňany.