name | autoweek.cz
Historie sanitních a záchranářských vozů Škoda
04.04.2017 | Vladimír Rybecký | Auto archív
Mladoboleslavská automobilka se vývoji a výrobě sanitních vozů věnuje již od roku 1906.
Jen několik měsíců po homologaci prvního automobilu Laurin & Klement Voiturette A rozšířilo nabídku výkonnější provedení vodou chlazeného motoru. Na podvozku typu C s motorem 2,0 l/8,8 kW s rozvorem prodlouženým na 2630 mm vznikl v roce 1906 vojenský sanitní automobil pro přepravu čtyř nosítek pro zraněné, po dvou ve dvou patrech.
Prvním automobilem ve službách „Pražského dobrovolného svazu ochranného“ se v roce 1910 stal taktéž automobil L&K, zakoupený Pražskou městskou pojišťovnou. Jeho první výjezd připadl na 20. leden 1911 v poledne. „Tímto moderním vehiklem, plně vyhovujícím hlavní podmínce první pomoci, rychle a chvatně byla dopravena oběť nešťastné lásky,“ napsaly tehdy Národní listy. Šlo o číšnici ze Žižkova, která si do sklenice vína naškrabala prudce jedovatý fosfor z šesti krabiček zápalek. Díky pohotovému zásahu byl ženin život zachráněn.
Až do doby po druhé světové válce se stavbou sanitních vozů zabývaly takřka výhradně samostatné karosárny. Proslulý pražský podnik Oldřicha Uhlíka, původní nositel obchodního jména Karosa, zhotovoval od roku 1929 dřevěné sanitní nástavby pro zdravotní odbor hlavního města, a to na podvozku lehkého užitkového vozu Škoda 125 (1,9 l/22 kW) s největší rychlostí 60 km/h. Pro vyhlášené sanatorium v Praze-Podolí vznikla úpravou šestiválcového vozu Škoda 6R (2,9 l/37 kW) více než pětimetrová plně vybavená sanita. Pro město Kadaň byla určena sanita Škoda 645 s dvojicí nosítek zavěšených podle amerického patentu na vinutých pružinách. Z dalších producentů sanitních vozů na podvozcích Škoda je nutno zmínit podniky Sodomka z Vysokého Mýta, Petera z Vrchlabí, Šebek a Vyskočil z Prahy či Plachý z Brna.
Mimochodem, v polovině 30. let křižovaly Československo celkově jen asi čtyři stovky sanitních vozů, provozovaných především jednotlivými nemocnicemi, sanatorii či Červeným křížem. Tato instituce ve své oficiální publikaci „Automobilové stanice první pomoci“ (1936) uváděla například: „Leží-li pacient ve zdravotnickém autě, jede řidič zvolna a jen tehdy, jedná-li se o úraz, kde osoba převážená ocitá se v nebezpečí života, může býti použito rychlosti v rámci policejních předpisů.“ Režim provozu sanitních vozů upravovalo také nařízení, pravící že „Není dovoleno, aby se zastavoval se zdravotnickým autem před hostincem nebo před kavárnou.“
Ve druhé polovině 30. let se základem pro stavbu sanitních vozů stávaly většinou podvozky vozů Škoda střední a vyšší třídy: Rapid, Favorit i Superb o rozvoru až 3415 mm. Protipól pak představoval nejlidovější model Škoda 995 Liduška (1939) s rozvorem pouhých 2200 mm a celkovou délkou 3800 mm. Vnitřní prostornosti prospělo vysunutí motoru vpřed, umístění chladiče k dělicí stěně a převodovka u zadní nápravy (transaxle).
Poválečná výroba sanitních vozů se od května 1946 v bývalé karosárně Petera ve Vrchlabí na podvozku typů 1101/1102 Tudor, dodávaném z Mladé Boleslavi (1946 – 1952). Čtyřválec 1,1 l/23,5 kW stačil k dosažení rychlosti 90-100 km/h. Sanitní vozy se staly atraktivním vývozním artiklem, sloužily například v egyptské Káhiře. Vzhledem k relativně krátkému rozvoru 2485 mm však musela být dělicí stěna vedle řidiče vyklenuta vpřed, aby se do vozu vešlo lehátko.
Spolujezdci tak muselo stačit úzké nouzové sedátko. Proto bylo při vývoji nástupnického modelu 1200/1201, prvních sériových vozů Škoda s celokovovou karoserií, přistoupeno k prodloužení rozvoru na 2685 mm. I díky širšímu rozchodu kol začala po roce 1952 ze závodu Kvasiny vyjíždět prostorná sanita o délce 4600 mm, jež pojmula dvoje nad sebou umístěná nosítka, případně jedno pohodlnější lůžko. Do jara 1956 vznikly takřka 2000 sanitních vozů Š 1200. Poté se jejich výroba vrátila do závodu Vrchlabí, kde pokračovala na modernizovaném podvozku Š 1201 s výkonnějším motorem (33 kW). Do roku 1956 vzniklo téměř 5300 kusů. Kariéra Š 1201 skočila v roce 1961.
Další vývojový stupeň představovala Škoda 1202 (1961 – 1973), jejíž zadní dveře se již otevíraly vzhůru. Pro změkčení charakteru odpružení bylo příčné listové pero zadní nápravy v roce 1963 doplněno o dvojici vinutých pružin. Do roku 1970 vyjelo ze závodu Vrchlabí více než 12 000 sanitních vozů Š 1202.
Prototyp vozu Š 1203 v sanitním provedení vznikl ve Vrchlabí již na jaře 1962, sériová výroba se však rozeběhla až o více než šest let později. Dvanáctsettrojka se na další tři desetiletí stala zdaleka nejrozšířenějším sanitním vozem na našem území. Na model 1203, vyráběný ve Vrchlabí (1968 – 1981: více než 9900 ks v sanitní verzi) navázal závod ve slovenské Trnavě, pokračující až do 90. let s výrobou pod označením TAZ 1500.
Novou kapitolu nadepsaly záchranářské vozy s pohonem předních kol na bázi modelové řady Škoda Favorit, konkrétně o 350 milimetrů delšího kombi Forman (1990 – 1995), respektive Forman Plus. Na něj navázala Škoda Felicia Combi (1995 – 2001) a následně vozy Octavia Combi. V současné době je nejvyužívanějším vozem v tzv. rendez-vous systému v České republice model Škoda Yeti. Nejnovější v této řadě je model Kodiaq v komplexní úpravě pro potřeby Zdravotnické záchranné služby.
Prvním automobilem ve službách „Pražského dobrovolného svazu ochranného“ se v roce 1910 stal taktéž automobil L&K, zakoupený Pražskou městskou pojišťovnou. Jeho první výjezd připadl na 20. leden 1911 v poledne. „Tímto moderním vehiklem, plně vyhovujícím hlavní podmínce první pomoci, rychle a chvatně byla dopravena oběť nešťastné lásky,“ napsaly tehdy Národní listy. Šlo o číšnici ze Žižkova, která si do sklenice vína naškrabala prudce jedovatý fosfor z šesti krabiček zápalek. Díky pohotovému zásahu byl ženin život zachráněn.
Až do doby po druhé světové válce se stavbou sanitních vozů zabývaly takřka výhradně samostatné karosárny. Proslulý pražský podnik Oldřicha Uhlíka, původní nositel obchodního jména Karosa, zhotovoval od roku 1929 dřevěné sanitní nástavby pro zdravotní odbor hlavního města, a to na podvozku lehkého užitkového vozu Škoda 125 (1,9 l/22 kW) s největší rychlostí 60 km/h. Pro vyhlášené sanatorium v Praze-Podolí vznikla úpravou šestiválcového vozu Škoda 6R (2,9 l/37 kW) více než pětimetrová plně vybavená sanita. Pro město Kadaň byla určena sanita Škoda 645 s dvojicí nosítek zavěšených podle amerického patentu na vinutých pružinách. Z dalších producentů sanitních vozů na podvozcích Škoda je nutno zmínit podniky Sodomka z Vysokého Mýta, Petera z Vrchlabí, Šebek a Vyskočil z Prahy či Plachý z Brna.
Mimochodem, v polovině 30. let křižovaly Československo celkově jen asi čtyři stovky sanitních vozů, provozovaných především jednotlivými nemocnicemi, sanatorii či Červeným křížem. Tato instituce ve své oficiální publikaci „Automobilové stanice první pomoci“ (1936) uváděla například: „Leží-li pacient ve zdravotnickém autě, jede řidič zvolna a jen tehdy, jedná-li se o úraz, kde osoba převážená ocitá se v nebezpečí života, může býti použito rychlosti v rámci policejních předpisů.“ Režim provozu sanitních vozů upravovalo také nařízení, pravící že „Není dovoleno, aby se zastavoval se zdravotnickým autem před hostincem nebo před kavárnou.“
Ve druhé polovině 30. let se základem pro stavbu sanitních vozů stávaly většinou podvozky vozů Škoda střední a vyšší třídy: Rapid, Favorit i Superb o rozvoru až 3415 mm. Protipól pak představoval nejlidovější model Škoda 995 Liduška (1939) s rozvorem pouhých 2200 mm a celkovou délkou 3800 mm. Vnitřní prostornosti prospělo vysunutí motoru vpřed, umístění chladiče k dělicí stěně a převodovka u zadní nápravy (transaxle).
Poválečná výroba sanitních vozů se od května 1946 v bývalé karosárně Petera ve Vrchlabí na podvozku typů 1101/1102 Tudor, dodávaném z Mladé Boleslavi (1946 – 1952). Čtyřválec 1,1 l/23,5 kW stačil k dosažení rychlosti 90-100 km/h. Sanitní vozy se staly atraktivním vývozním artiklem, sloužily například v egyptské Káhiře. Vzhledem k relativně krátkému rozvoru 2485 mm však musela být dělicí stěna vedle řidiče vyklenuta vpřed, aby se do vozu vešlo lehátko.
Spolujezdci tak muselo stačit úzké nouzové sedátko. Proto bylo při vývoji nástupnického modelu 1200/1201, prvních sériových vozů Škoda s celokovovou karoserií, přistoupeno k prodloužení rozvoru na 2685 mm. I díky širšímu rozchodu kol začala po roce 1952 ze závodu Kvasiny vyjíždět prostorná sanita o délce 4600 mm, jež pojmula dvoje nad sebou umístěná nosítka, případně jedno pohodlnější lůžko. Do jara 1956 vznikly takřka 2000 sanitních vozů Š 1200. Poté se jejich výroba vrátila do závodu Vrchlabí, kde pokračovala na modernizovaném podvozku Š 1201 s výkonnějším motorem (33 kW). Do roku 1956 vzniklo téměř 5300 kusů. Kariéra Š 1201 skočila v roce 1961.
Další vývojový stupeň představovala Škoda 1202 (1961 – 1973), jejíž zadní dveře se již otevíraly vzhůru. Pro změkčení charakteru odpružení bylo příčné listové pero zadní nápravy v roce 1963 doplněno o dvojici vinutých pružin. Do roku 1970 vyjelo ze závodu Vrchlabí více než 12 000 sanitních vozů Š 1202.
Prototyp vozu Š 1203 v sanitním provedení vznikl ve Vrchlabí již na jaře 1962, sériová výroba se však rozeběhla až o více než šest let později. Dvanáctsettrojka se na další tři desetiletí stala zdaleka nejrozšířenějším sanitním vozem na našem území. Na model 1203, vyráběný ve Vrchlabí (1968 – 1981: více než 9900 ks v sanitní verzi) navázal závod ve slovenské Trnavě, pokračující až do 90. let s výrobou pod označením TAZ 1500.
Novou kapitolu nadepsaly záchranářské vozy s pohonem předních kol na bázi modelové řady Škoda Favorit, konkrétně o 350 milimetrů delšího kombi Forman (1990 – 1995), respektive Forman Plus. Na něj navázala Škoda Felicia Combi (1995 – 2001) a následně vozy Octavia Combi. V současné době je nejvyužívanějším vozem v tzv. rendez-vous systému v České republice model Škoda Yeti. Nejnovější v této řadě je model Kodiaq v komplexní úpravě pro potřeby Zdravotnické záchranné služby.
Další články
© 2024 autoweek.cz. Veškerá práva vyhrazena | O autoweek.cz