name | autoweek.cz

Auta, která rozhýbala Evropu

22.08.2009 | Vladimír Rybecký | Auto archív

V 50. letech se osobní automobil i v Evropě rozšířil natolik, že přestal být výsadou nejbohatších. Stal se nezbytnou součástí každodenního života.
Rozvoji motorismu v Evropě napomohlo budování silniční a především dálniční sítě, stejně jako zavádění masové výroby podle amerického vzoru. Významnou roli v tomto vývoji ale sehrálo několik automobilů, které se staly symbolem své doby a dnes se označují za kultovní.

1938 Volkswagen 1200/1300
V roce 1934 zadal na popud Adolfa Hitlera Říšský svaz automobilového průmyslu RDA konstrukční kanceláři Ferdinanda Porscheho zakázku na návrh lidového automobilu (německy Volkswagen). Měl být schopen jízdy rychlostí 100 km/h po nově budované síti německých dálnic. Porsche zvolil jednoduchou konstrukci se vzduchem chlazeným čtyřválcem za zadní nápravou a zaoblenými tvary karoserie. V roce 1938 začala výstavba továrny, jenže už o rok později se zde začaly vyrábět vojenské verze tohoto vozidla.
Po válce odmítli rozbombardovaný závod převzít Henry Ford II i anglický koncern Rootes. Za pomoci anglického majora Ivana Hirsta, který zajistil potřebné suroviny, se výroba civilního Volkswagenu s minimální výbavou rozeběhla ve vlastní režii. V roce 1949 se představila verze Export se zlepšenou výbavou, ale až od roku 1950 měl vůz kapalinové brzdy a teprve od roku 1960 synchronizovanou převodovku. Od roku 1961 se dodával i motor 1500 a později také 1800.
Nepříliš praktický ani laciný automobil si získal obrovskou popularitu v Německu, protože byl ve své době jediným skutečně dostupným vozem. V 60. letech se prosadil dokonce i v USA. V Německu se vyráběl až do roku 1975, ale až do roku 2003 pokračovala produkce v Mexiku. Celkem bylo vyrobeno 21,5 milionu vozů.

1947 Renault 4 CV
Louis Renault začal pracovat na vývoji malého automobilu pro široké vrstvy zákazníků už v roce 1940. Vývoj tajně pokračoval i po německé okupaci Francie. Louis Renault byl po osvobození nařčen z kolaborace s fašisty, ale vývoj jím připravovaného vozu se nezastavil, takže se model 4 CV představil už v roce 1946.
První dvoudveřovou verzi nahradila moderní karoserie se čtyřmi dveřmi, kterou navrhl Robert Barthaud. Výroba začala v roce 1947 a poprvé při ní byly použity automatizované postupy podle vzoru amerických automobilek. V samonosné karoserii byl vzadu umístěn řadový čtyřválec 750 cm3. Od zahájení výroby prodeje byla poptávka po tomto voze obrovská a až do ukončení produkce v roce 1961 jej bylo vyrobeno přes milion kusů.

1949 Citroen 2 CV
Vznik vozu v roce 1936 inicioval Pierre Boulanger s cílem nabídnout co nejlacinější vozidlo schopné přepravovat bez poškození vejce po poli. Zkonstruoval jej Henri Lefévre a tvary karoserie navrhl Flaminio Bertoni. V průběhu války vývoj tajně pokračoval, takže sériová podoba se mohla představit už v roce 1948.
Při prvním představení veřejnosti byla snaha po šetření dotažena až do extrému - jediný světlomet na přídi, karoserie z vlnitého plechu atd. Přes všechny pozdější úpravy zůstal jednoduchým automobilem s mimořádnou užitnou hodnotou.
Pro jednoduchost měl spřažené pérování obou náprav s vodorovně uloženými vinutými pružinami uprostřed vozu a vzduchem chlazený dvouválcový motor. Postupně se dočkal řady modernizací, byly z něho odvozeny i nejrůznější varianty a další mechanicky takřka identické modely (Ami, Dyane, Acadiane, terénní Méhari, užitkové Camionette). Přes skepsi většiny odborníků přijala veřejnost „kachnu\" s nadšením, takže ve výrobě vydržela až do roku 1990. Celkem bylo vyrobeno 5,1 milionu vozů (vč. užitkových verzí).

1951 Jaguar Mk. VII/VIII/IX
Výrobce sportovních vozů Jaguar zahájil v roce 1951 výroba sedanu Mk. VII vybaveného šestiválcem 3,4 l z nejrychlejšího sériového automobilu té doby XK120. Konstrukce podvozku byla ortodoxní s poháněnou zadní tuhou nápravou s podélnými listovými pery.
Jaguar jej s úspěchem vyvážel i do USA a proto jej od roku 1953 nabízel také s dvourychlostní samočinnou převodovkou. Jaguar Mk. VII měl původně dvoudílné přední sklo, které bylo od roku 1956 u Mk. VIII nahrazeno jednodílným. Tato verze také dostala motor o zdvihovém objemu 3,8 l. Verze Mk. IX z roku 1959 už měla standardně kotoučové brzdy, posilovač řízení, vyrostla až na hranici délky pěti metrů a dodávala se výhradně se samočinnou převodovkou.
Dlouhozdvihové šestiválce 2x OHC, odvozené ze závodních motorů XKC a XKD, dodávaly poměrně těžkým sedanům velmi dobré dynamické vlastnosti.

1953 Lancia Aurelia
Slavný konstruktér závodních automobilů Vittorio Jano a syn zakladatele firmy Giovanni Lancia v roce 1953 představili model Aurelia, který představoval vrchol automobilové techniky té doby. Poháněl jej první sériově vyráběný motor V6 na světě. Na motoru byla použita celá řada nových patentovaných řešení a byl pozoruhodný i hliníkovým blokem válců.
Patentované nezávislé zavěšení zadních kol s pérováním vinutými pružinami bylo předchůdcem dnešních víceprvkových náprav. Převodovka byla poprvé vzadu u diferenciálu (pro toto uspořádání se později vžilo onačení transaxle) a také zadní bubnové brzdy nebyly v kolech ale u diferenciálu („in board\"). Karoserie byla dílem Pininfariny, který navrhl i design několika sportovních a závodních vozů odvozených z Aurelie.

1953 Mercedes-Benz 180/220 (W 120/W 180)
Automobilka Daimler-Benz povstala po válce z trosek díky využití předválečných konstrukcí. Teprve v roce 1953 se představil první zcela nový model Typ 180 (W120), který zahájil novou éru. Jednalo se o první Mercedes-Benz se samonosnou karoserií tzv. pontonového typu, která umožnila zvětšit jak prostor pro cestující, tak i zavazadlový prostor a zlepšit výhled všemi směry. Převratnou novinkou se staly poprvé aplikované patentované deformační struktury v přední a zadní části karoserie spolu s vyztuženou střední částí, chránící prostor pro cestující podle návrhu Bély Barényiho. Tvůrci karoserie Karlu Wilfertovi se podařilo uchovat tradiční rysy značky.
Pohonnou jednotkou i nadále zůstal zastaralý čtyřválec s rozvodem SV. Teprve o rok později se představil vzhledově stejný model 220 (W 180), takřka shodný i po mechanické stránce, ale poháněný šestiválcem OHC. Později byla nabídka rozšířena o verze 220 SE s motorem poprvé vybaveným vstřikováním benzinu, a 190 D se vznětovým čtyřválcem. Model 180 vynikal vysokou kvalitou výroby a stal se nejpopulárnějším sedanem značky.

1954 Alfa Romeo Giulietta
Modelem Giulietta se Alfa Romeo definitivně proměnila z malosériového výrobce exkluzivních sportovních vozů v automobilku s velkosériovou produkcí. Byl to totiž první model značky, jehož produkce překročila hranici 100 000 kusů.
Giulietta se představila nejprve jako sportovní automobil - v roce 1954 s karoserií kupé od Bertoneho. Až o rok později přišel do prodeje sedan Berlina s aerodynamicky tvarovanou prostornou karoserií navrženou stylisty Alfy Romeo. Samonosná karoserie nesla vpředu nezávisle zavěšená kola a vzadu tuhou nápravu. Klasická koncepce se čtyřválcem 1,3 l 2x OHC vpředu a pohonem zadních kol a převodovkou u motoru.
Giulietta se vyráběla se až do roku 1965 v řadě verzí - jako dvoumístný Spider od Pininfariny, dvoudveřová kupé Sprint od Bertoneho resp. SZ od Zagata i kombi Giardinetta od Colliho.

1955 Citroen DS19
Představení tohoto vozu znamenalo zřejmě největší senzaci v dějinách motorismu. Elegantní aerodynamická karoserie Flaminia Bertoniho, kterému pomáhal Pierre Franchiset, se dramaticky odlišovala od všeho, co zde bylo před tím. Pod touto karoserií se ukrývalo revoluční kapalinovzduchové pérování všech nezávisle zavěšených kol se samočinným nastavováním světlé výšky vozu. Hydraulicky ovládané byly také spojka, převodovka, brzdy (vpředu kotoučové) a posilové řízení. Nezvyklý byl i větší rozchod kol vpředu než vzadu. Stále průkopnický byl i pohon předních kol, který Citroen používal už od poloviny 30. let.
Od roku 1957 začal pro konzervativní zákazníky prodej verze ID, která pod stejným tvarem karoserie nabízela jednodušší konvenční techniku. Od roku 1967 se Citroen DS dodával s dvojicí světlometů spřažených s řízením a natáčejících se do zatáček. Vyráběly se i verze kombi Break a dvoumístný roadster. Až v roce 1975 byla „déeska\" ve výrobním programu nahrazena modelem CX.

1955 Fiat 600/600 D
Počátkem roku 1951 vedení Fiatu rozhodlo o náhradě úspěšného předválečného typu Topolino moderním čtyřmístným automobilem. Konstrukcí vozu byl pověřen Dante Giacosa.
Dvoudveřový vůz se samonosnou karoserií měl všechna kola nezávisle zavěšená. Lehký jednoduchý čtyřválec 630 cm3 byl umístěn za zadní nápravou. Fiat 600 se představil v roce 1955. Od roku 1960 se vyráběla verze 600 D s motorem 770 cm3. Až od roku 1964 se panty dveří přesunuly dopředu, takže bylo opuštěno nezvyklé obrácené otevírání dveří.
Se stejným mechanickým základem se vyráběl i předchůdce dnešních minivanů, čtyř- až šestimístný Fiat 600 Multipla.
„Šestistovka\" se stala jedním z nejprodávanějších malých vozů na světě. Vyráběla se až do roku 1970 a vyrobeno jí bylo přes 2,6 milionu kusů. V licenci se Fiat 600 v letech 1956 až 1967 vyráběl i v Německu jako Neckar Jagst. Licenční výroba tohoto vozu pokračovala ještě několik let ve Španělsku (Seat do roku 1973), Argentině (do roku 1982) a Jugoslávii (Crvena Zastava dokonce do roku 1985).