autoweek.cz

Cena elektřiny může být zničující pro většinu průmyslu

27.09.2022 | | Aktuality

Mluvčí think tanku Realistická energetika a ekologie PhDr. Milan Smutný byl v minulosti mj. tiskovým mluvčím Škoda Auto a společnosti AAA Auto a dnes působí jako konzultant mj. v autoprůmyslu. V rozhovoru pro Parlamentní listy přesně zhodnotil současnou elektroenergetickou situaci.

Milan Smutný mj. uvedl: „V našem energetickém mixu máme podíl výroby elektřiny z uhlí cca 43 % (v zimě více) a jádra 37 %, kdy 1 kWh se výrobními náklady z 80 % produkce elektřiny pohodlně vejde do 1,50 Kč. Když k tomu přidáme slušnou marži pro výrobu, distribuci i obchod a připojíme regulované složky a daně, tak není důvodu, abychom neměli konečnou cenu pro spotřebitele kolem 5 Kč/kWh, tedy jen o 25 % výše než na jaře 2021. Struktura nákladových cen elektřiny se v České republice zásadně nezměnila a klíčové uhelné doly patří výrobcům elektřiny, takže ani zde se skutečně prudký růst ceny uhlí na světovém trhu nemusí zohledňovat.“

Jaké ekonomické důsledky lze čekat od toho, že se vláda rozhodla nynější neudržitelnou situaci u cen energií řešit jejich zastropováním pro domácnosti, veřejné instituce a malé firmy?

„Za prvé neopakujme mediální manipulaci se zastropováním na 6 Kč u elektřiny, respektive 3 Kč u plynu. To je jen cena velkoobchodní, tedy silové složky. Konečná cena musí obsahovat všechny regulované položky (s výjimkou prozatím vládou odpuštěného poplatku na podporu OZE ve výši 0,50 Kč za kWh), takže nepochybně jsme na KONEČNÉ maloobchodní ceně asi 10 Kč za 1 kWh, což je o 150 % více než na jaře 2021. To je opravdu zničující pro většinu průmyslu a také pro domácnosti.

 

A k tomu tato stropovací konstrukce na úrovni 240 eur za MWh, tj. 6 korun SILOVÉ ceny, znamená, že rozdíl mezi skutečnou tržní a zastropovanou cenou zaplatí – zejména obchodníkům – vláda České republiky, tedy ze svých daní zase občané. A obchodník může od výrobce či překupníka vlastně nakupovat elektřinu za jakoukoli cenu, tedy za 500 až 1000 eur, což může být případ při extrémním chladnu v zimě a nedostatku plynu, neboť není nijak motivován šetřit.

 

Pokud se tento princip vystaveného bianko šeku pro obchodníky i spekulanty z domova i ze zahraničí – máme přece „liberalizovaný“ evropský trh podle hesla, utrhni, co můžeš – skutečně uplatní, a nebude to dříve než 1. ledna 2023, tak nechť vláda zapomene na částku 130 miliard pro domácnosti a 30 miliard pro průmysl. Šlo by o stamiliardy korun, které by spolehlivě rozvrátily stav státních financí. Jak už se vyjadřují přední tuzemské firmy, mj. Škoda Auto a Třinecké železárny, tohle průmyslu nepomůže a spíše může spustit lavinu řetězových insolvencí a masového propuštění.“

 

Nejsou návrhy v oblasti energií v Česku bezpředmětné, protože máme vzhledem k ekonomickým vazbám na Německo svázané ruce natolik, že bychom si ani řešení, které by bylo pro nás nejvýhodnější, třeba opuštění lipské burzy, nemohli zvolit, pokud by nekonvenovalo Německu?

„Pojmout německou cenu elektřiny na burze v Lipsku jako směrodatnou i pro Česko a pro další chudší unijní země ze střední a východní Evropy je samozřejmě politická hra zejména Německa, jemuž se takto legitimizuje a někdy i dotuje jeho zelená tranzice Energiewende. Ta se stala předlohou zelené unijní politiky Green Deal, jež je klíčově odpovědná za dnešní kolaps cen energie.

 

Ruský prezident Vladimír Putin 20 let trpělivě budovat silnou závislost Západu na ruských energetických komoditách a zelenou tranzici podporoval. Když si zanalyzoval, že jsme politikou Green Deal strčili celou hlavu do oprátky na ruské závislosti, zahájil válku proti Ukrajině, a když si Západ v této situaci k překvapení Kremlu dovolil vyhlásit velké balíky sankcí, Putin kolem hrdla zemí EU smyčku utáhl omezením a pak zastavením dodávek zemního plynu.

 

Nyní se to ukázalo v plné nahotě, když Německo přišlo o klíčový energetický koncept, že svoji přerušovanou produkci elektřiny z jádra „doplní“ paroplynové elektrárny na ruský zemní plyn. Protože je ho málo, nebo není teď vůbec, pochopitelně plyn prudce zdražil a s tím zdražila produkce elektřiny z tzv. závěrných elektráren. Ty v Německu tvoří jejich zničující cenu, když si doslova idiotsky zavírají poslední tři jaderné elektrárny, přičemž ještě loni šest atomových elektráren vyrobilo 13 % německé elektřiny. Donedávna 20 % elektřiny musel v Německu vyrábět zemní plyn, nyní ho nahrazuje uhlí a topný olej. To jsou paradoxy 22 let trvající zničující Energiewende. A to se ještě málo píše o tom, že zavírání uhlí ve prospěch zemního plynu je pokrytectví, protože vinou úniků metanu v místě těžby a při dopravě plynu jsou celkové emise skleníkových plynů pro planetu z těžby a spalování zemního plynu bezmála stejně velké jako u uhlí spalovaného v místě těžby.“

 

Ovšem pro Česko bude obtížné se s tím vyrovnávat, když si zvyklo spoléhat se na ruský plyn dodávaný z Německa. Může v této situaci zafungovat politiky zmiňovaná energetická solidarita?

„Se zemním plynem a jeho cenou to budeme mít o hodně složitější. Třicet let naše vlády spaly a vlastně se přidaly k německému konceptu, že tady ruský levný plyn bude navždy. Teď platíme za naivitu a neschopnost diverzifikovat své zdroje a otálení s výstavbou nových jaderných elektráren, když bychom mohli jít cestou Francie, která elektřinou svítí, vaří i topí a plyn si ušetřili pro průmysl.

 

Vyhlašovaná energetická solidarita v EU, jež má i Čechům omezit spotřebu elektřiny, je teoreticky krásná věc. Ale jak máme být solidární s idiocií zelené ideologie v podání vládnoucích německých sociálních demokratů a strany Zelených, kteří navzdory všemu, co se děje, na Silvestra zavřou poslední tři bezemisní jaderné elektrárny, jež jsou modernější než naše Dukovany? To je pseudosolidarita, podobná následování skoku sebevraha ze střechy mrakodrapu.“

 

Nejsou přece jen některé kroky vedení ČEZ poněkud zarážející?

„Asi máte na mysli to, že si ČEZ zlepšuje svůj rating také akceptací zelené unijní politiky, jak ukázalo Memorandum ČEZ z 16. července 2022. ČEZ chce rychle už do roku 2030 zavírat uhelné elektrárny a místo nich stavět 6 GW ve velkých solárních zdrojích. Co na tom, že už v roce 2025 Česko jako dosud exportní země bude muset začít dovážet i elektřinu a dosavadní výroba elektřiny z uhlí se celkově v ČR hrozí ztenčit ze současných 9300 MW na necelých 3000 MW.

 

Současně se má podle prognóz České elektroenergetické přenosové soustavy (ČEPS) zvýšit čistá spotřeba elektřiny z dnešních 60 TWh na 85 TWh, protože u nás mají být v té době mj. statisíce elektromobilů a půl milionu tepelných čerpadel. Odkud a za kolik, když všechny sousední země kromě Slovenska budou rovněž chtít elektřinu importovat?“

 

Vyjdou z nynějších těžkých časů energetiky posíleni zastánci obnovitelných zdrojů a Green Dealu, nebo se tento koncept postupného potlačení „tradičních“ zdrojů zpomalí, nebo dokonce zhroutí?

„Pokud jde o Green Deal a jím prosazované OZE, tak naše energetické problémy nevyřeší, spíše je zvýší. Proč? Naše jmenovitá kapacita velkých FVE je sice velká jako JE Temelín, ale kryje od začátku října do konce března potřeby elektrické energie od 1 % v období prosinec až leden do 3 % za říjen až březen. Takže v energeticky nejnáročnějším období roku jsou zanedbatelné. V letních měsících zase pomáhají snížit náklady těm bohatším, kteří si mohou dovolit náročné spolufinancování a zvyšují ceny elektřiny pro většinovou chudší část populace.

 

Solární zdroje parazitují na stabilní energetice a do jejich tzv. levné produkce se musí započítat náklady na stabilní zdroje, případně enormní náklady na ukládání energie do baterií či vodíku. S větším nasazením OZE, které kriticky začíná po jejich podílu vyšším než 10 % v energetickém mixu (již v ČR máme), nastupuje nadprodukce, která tyto zdroje vzájemně kanibalizuje, protože musí v létě prodávat i za záporné ceny - platit za odběry spotřebitelům. Proto v Německu jsou OZE neustále dotovány, protože si na sebe nevydělají a už 22 let se ekonomicky nevyplácejí. Tohle přece nechceme v České republice zopakovat!

 

Po této energetické krizi, která začala už v létě 2021, nikoli vpádem Ruska na Ukrajinu 24. února 2022, si mnozí racionální lidé představovali, že nastoupí nějaká katarze, sebereflexe, zhodnocení minulých omylů i zpytování svědomí za spáchané chyby. Nikoli, Evropská komise dokonce chce urychlit realizaci politiky Green Dealu plnou aplikací legislativního balíčku Fit for 55.“

 

V čem to nejen pro Německo, ale i pro nás a pro celou Evropu největší hrozbu?

„Je to tak, že největší extrém vidíme v německé Energiewende, která se stala pro unijní zelenou tranzici vzorem. Němci za 22 let transformace své energetiky – tedy zavírání uhlí a jádra – postavili za stamiliardy eur jmenovitou kapacitu 140 GW v OZE. Ty loni kryly 41 % z celkové produkce. Ovšem s obrovskými výkyvy v závislosti na povětrnostních podmínkách, protože solární zdroje i v Německu mají časovou využitelnost 12 %, u větrných elektráren 20 %, u větrných parků na moři se dosáhlo i 43%. Zbytek spotřeby měly krýt elektrárny na zemní plyn. Ten není, takže nyní dochází k resuscitaci uhelných zdrojů, Němci v nadcházející zimě budou pálit vše, co získají.

 

Němci teď ovšem narýsovali pro sebe i pro EU nové ambiciózní plány, což je i podle německých konzervativních expertů synonymum pro nesplnitelné a fantasmagorické, když do roku 2030 chce kapacitu OZE zvýšit na 370 GW, z toho o 128 GW ve VTE (postavit 5 až 7 obřích větrníků každý pracovní den) a 100 GW ve FVE (pro 1 GW výkonu v panelech typu JA Solar ze Šanghaje, vážících každý 25 kg a o ploše větší než 2 x 1 m je zapotřebí 2,2 milionu kusů!).“

 

Lze se z energetických potíží vymanit bez přehodnocení úkolů a ukazatelů Green Dealu?

„Naše energetická krize se logicky bez zásadní revize Green Deal bude prohlubovat. Protože její součástí jsou také normy ESG, jež ukládají bankám, pojišťovnám a všem společnostem neinvestovat do „špinavých“ zdrojů z uhlí a ropy, dokonce je zásadní odpor některých zemí EU i mocných neziskovek k zařazení jádra do taxonomie podporovaných zdrojů v EU.

 

Řekněme si pravdu: země EU se na celosvětových emisích zlého sodovkového plynu CO₂, který má prý vyvolávat nepřijatelné zahřívání planety, ale bez něho by planeta nebyla zelená, podílejí z 8 %. Z více než 30 % je to Čína, která v této pětiletce postaví nové uhelné elektrárny s kapacitou 247 GW, to je víc, než má celá elektroenergetická soustava Německa. Ekonomický rozmach Číny, Indie a dalších zemí se bude opírat o uhlovodíkové technologie. Po úporných snahách západního světa se podíl uhlovodíkových paliv za posledních 20 let ve světě snížil z 84 % na 82 %. I kdybychom zítra dosáhli v celé EU emisní neutrality, bude to mít na celkové emise na planetě marginální vliv.“

 

Dosáhne tedy EU vůbec něčeho, pokud pomineme postupné zaostávání v konkurenci s ostatním světem?

„Ale EU prý má jít podle propagandistů Green Dealu příkladem, i kdybychom ničeho nedosáhli. Je energetická, ekonomická a společenská sebevražda EU a vyspělého Západu posedlého ekoalarmismem tím pravým příkladem? Dá se pochopit, že Čína nebo Rusko se na to těší a horlivě nám tleskají. Do EU se ve stále větší míře dováží řada produktů, jejichž produkci emisní limity zde znemožnily. Že se vyrábějí s daleko větší zátěží planety v Číně, to je zeleným ideologům lhostejné. Jaké pokrytectví! Klíčovým údajem ohledně emisní zátěže by měla být nikoli výroba, ale spotřeba!“