name | autoweek.cz
Joe Huffaker a jeho Genie
31.03.2022 | Vladimír Rybecký | Auto archív
Ve věku 95 let zemřel legendární konstruktér sportovních vozů Genie ze 60. let Joe Huffaker. V té době byl největším výrobcem závodních aut v USA.
Joe Huffaker v 50. letech v severní Kalifornii postavil několik malých závodních speciálů tzv. hot-rods. Poté zkonstruoval a prodal sérii velmi konkurenceschopných monopostů formule Junior (Mk.1, Mk.2 a Mk.3). Trh s vozy formule Junior byl pro Huffaker úspěšným podnikem, ale postupně zde rostla konkurence a přicházely nové značky. Souběžně s tím Huffaker v San Franciscu od roku 1958 vedl soutěžní oddělení dovozce automobilů britské skupiny BMC, kam ho angažoval Kjell Qvale.
Zrod Genie
Příběh sportovních vozů Genie začal v roce 1962, kdy SCCA (Sports Car Club of America) vyhlásil svůj vůbec první profesionální šampionát USRRC (United States Road Racing Championship). Do té doby amatérsky orientovaný SCCA odolával myšlence peněžitých cen nebo startovného. Jenže když mnoho z jeho špičkových jezdců odešlo závodit o velké peníze v konkurenčních akcích USAC, SCCA si uvědomil, že se nemůže bránit nevyhnutelnému a tak se zrodilo USRRC.
Když zájem o formuli Junior začal klesat, přešel Huffaker ke konstrukci sportovních vozů pro USRRC na bázi vozů BMC. První byl malý Huffaker-Genie Mk. 4 poháněný čtyřválcem BMC 1100. Ten se vyznačoval lehkým prostorovým trubkovým rámem, nezávislým zavěšením všech kol s vinutými pružinami, kotoučovými brzdami a karoserií ze skelného laminátu. Všechny tyto konstrukční prvky byly použity i v následujících modelech. Genie Mk. 4 se podobal Cooperu Monaco a s moderní konstrukcí byl hodně konkurenceschopný.
Druhá verze Genie Mk.5 už byla větší a využívala širší škálu motorů s větším objemem jako Coventry-Climax FWA, Ford Corvair nebo Alfa Romeo. Specifikace vyrobených vozů se od sebe hodně lišily. Ve své kategorii šlo o velmi úspěšný model. Poslední Genie s maloobjemovým motorem byl v roce 1965 Mk.11 vyrobený pouze v jednom exempláři s převodovkou Hewland, motorem OSCA.
Genie Mk.8
Když šampionát USRRC začal lákat stále víc účastníků především do kategorii bez omezení zdvihového objemu motoru, Joe Huffaker zde, podobně jako mnoho dalších konstruktérů, viděl svou šanci. Pro rok 1963 postavil otevřený závodní vůz Mk.8 vhodný pro instalaci motoru V8.
Huffaker navrhl nový podvozek a karoserii se zakrytovanými zadními koly. Prostorový trubkový rám vytvářel více prostoru pro větší motor a byl upraven aby zvládl jeho větší hmotnost i výkon. Tento vůz už mohl pojmout velký, vysoce výkonný motor V8. V původní podobě to byl hliníkový motor GM 215 c.i. (3,5 l) nesoucí značky Buick, Oldsmobile nebo Pontiac ale použít se dal i motor Ford. Kotoučové brzdy s hořčíkovými třmeny nesly značku Dunlop a byly umístěny ve všech čtyřech kolech. Převodovka byla vlastní konstrukce. Design karoserie ze skelných vláken byl podobný předchozím vozům Genie, takže připomínal Cooper Monaco.
Vozy Huffaker Genie Mk.8 se prodávaly jako stavebnice i kompletně sestavené. Celkem vzniklo osm plně dokončených vozů. Zásadní problém bylo jak dostat točivý moment z motoru V8 na zadní kola bez kroucení a praskání rámu. Zde Huffaker napodobil řešení, které použil Carroll Shelby ve vozech King Cobras, což byly původně Coopery Monaco stavěné pro mnohem menší motor.
Za volantem jednoho z vozů Genie Mk.8 v barvách BMC San Francisco se v roce 1963 objevil i Pedro Rodriguez, který s ním vyhrál závod Pacific Raceways a byl třetí v Riverside při LA Times GP. Další vůz koupil Briggs Cunningham a jezdili s ním Dan Gurney a Walt Hansgen.
Genie Mk.10
Větší a výkonnější verze Mk.10 z roku 1964 měla větší brzdy, zcela nový podvozek s větší tuhostí a zesílené odpružení. Širší pneumatiky si vynutily otevřené zadní blatníky a rozšíření rozchodu kol vpředu i vzadu. Nová verze byla schopná používat motory s ještě větším objemem, jako byl Chevrolet V8 5,3 l. Některé Mk.8 byly aktualizovány na tuto specifikaci, většina Mk.10 byla prodávána jako stavebnice. Kompletní vozy byly dodány zřejmě jen dva. Jeden z vozů Mk.10 později dostal karoserii kupé. Poslední vyrobené snížené šasi bylo dodáno v roce 1965 s označením Mk.12. Náklady na pořízení nového Mk.10 byly v roce 1965 kolem 9500 USD. V roce 2016 byl jeden prodán za 175 000 USD.
Genie Mk.10 byly konkurenceschopné. V roce 1964 vyhrály v několik závodů USRRC a představovaly největší konkurenci pro rychlé Chaparraly 2A. Jenže od roku 1965 závody velkých sportovních vozů zcela ovládly nové vozy Chaparral 2B, Lola T70 a McLaren M1. Když SCCA v roce 1966 z USRRC odvodil velmi populární seriál Can-Am Challenge, byly už vozy Genie bez šance. Přesto vítěz USRRC z roku 1966 Chuck Parsons úvodní závody úspěšně absolvoval s vozem Genie, ale posléze jej nahradil McLarenem M1A. Ještě v roce 1970 se jeden z vozů Genie objevil v Can-Am.
Souhrn Genie a doba poté
Vozy se vyráběly v dílně Joea Huffakera na zakázku pro Kjella Qvalea a jeho BMC Distributors San Francisco. Oficiálně proto byly označeny BMC Genie a původně také nesly znak BMC. Velká auta poháněná motory V8 se ovšem stala známá jen jako Genie nebo nesla jméno sponzora (např. Vinegaron Spl.). Až pro závody historických vozů se začalo používat označení Huffaker Genie.
Sportovní závodní vozy Genie byly ukázkou vysoce kvalitní, lehké a odolné konstrukce podvozku v kombinaci s dobrým výkonem a ovladatelností. Celkem bylo v letech 1962 až 1965 vyrobeno 20 sportovních vozů, včetně monopostů formule Junior to bylo 50 vozů Huffaker Genie.
Od roku 1966 se Joe Huffaker věnoval úpravám britských sportovních vozů od British Leyland, Jaguar Rover a Triumph a krátce provozoval tovární tým automobilky Jensen. S vozy MGB a Triumph TR8 společnost Huffaker Engineering získala mnoho titulů v šampionátech SCCA. V roce 1982 s jeho vozem Pontiac Firebird vyhrál Elliott Forbes-Robinson mistrovství TransAm. V roce 1985 Huffaker vyrobil 15 továrních vozů Pontiac Fiero s motorem uprostřed pro šampionát IMSA, kde s jedním triumfoval Bob Earl ve třídě GTP Lights. V roce 1991 Huffaker závodní činnost ukončil.
Jeho syn Joe jr. ovšem spolu se synem Kjella Qvaleho Brucem oživili pozůstatky značky De Tomaso a s vozem Qvale Mangusta v roce 2000 získali prvenství v TransAm.
Firma Huffaker Motorsport se dnes věnuje restaurování historických závodních vozů.
Revoluce v Indy
Spolupráce Huffakera s Qvalem zasáhla i do Indianapolisu, kam dovedla poprvé i značky Aston Martin a Porsche. V roce 1962 Qvale koupil vůz Cooper F1 a Huffakera nechal podvozek trochu protáhnout a zabudovat do něj motor Offy. Ještě než byl vůz hotov, dovezl Qvale z Anglie tovární motor Aston Martin. Pedro Rodriguez se s ním při svém debutu v roce 1963 sice kvalifikoval, ale ve finále byl předstižen a při pokusu o zlepšení havaroval.
Pro rok 1964 Huffaker pro Qvaleho postavil tři elegantní monoposty se čtyřválcovými motory Offenhauser, přičemž s jedním z nich dojel veterán Walt Hansgen na 13. místě. Stejné tři vozy jely i v roce 1965. Roku 1966 s ním Eddie Johnson dojel sedmý. Za ním skončil Bobby Unser s dalším vozem Huffaker, v němž byl zabudován úplně první motor Offy přeplňovaný turbodmychadlem.
V témže roce závodník z midgetů Al Stein u Huffakera objednal šasi pro zabudování dvou vzduchem chlazených šestiválců Porsche 901 z vozu 911 S - jednoho dopředu pro pohon předních kol a druhého dozadu pro pohon zadních kol! Každý z motorů byl spojen s převodovkou Lancia ale nebylo mezi nimi mechanické spojení. Vůz neměl dostatečný výkon aby se kvalifikoval a pro druhý pokus v roce 1967 se nepodařilo sehnat peníze.
Zrod Genie
Příběh sportovních vozů Genie začal v roce 1962, kdy SCCA (Sports Car Club of America) vyhlásil svůj vůbec první profesionální šampionát USRRC (United States Road Racing Championship). Do té doby amatérsky orientovaný SCCA odolával myšlence peněžitých cen nebo startovného. Jenže když mnoho z jeho špičkových jezdců odešlo závodit o velké peníze v konkurenčních akcích USAC, SCCA si uvědomil, že se nemůže bránit nevyhnutelnému a tak se zrodilo USRRC.
Když zájem o formuli Junior začal klesat, přešel Huffaker ke konstrukci sportovních vozů pro USRRC na bázi vozů BMC. První byl malý Huffaker-Genie Mk. 4 poháněný čtyřválcem BMC 1100. Ten se vyznačoval lehkým prostorovým trubkovým rámem, nezávislým zavěšením všech kol s vinutými pružinami, kotoučovými brzdami a karoserií ze skelného laminátu. Všechny tyto konstrukční prvky byly použity i v následujících modelech. Genie Mk. 4 se podobal Cooperu Monaco a s moderní konstrukcí byl hodně konkurenceschopný.
Druhá verze Genie Mk.5 už byla větší a využívala širší škálu motorů s větším objemem jako Coventry-Climax FWA, Ford Corvair nebo Alfa Romeo. Specifikace vyrobených vozů se od sebe hodně lišily. Ve své kategorii šlo o velmi úspěšný model. Poslední Genie s maloobjemovým motorem byl v roce 1965 Mk.11 vyrobený pouze v jednom exempláři s převodovkou Hewland, motorem OSCA.
Genie Mk.8
Když šampionát USRRC začal lákat stále víc účastníků především do kategorii bez omezení zdvihového objemu motoru, Joe Huffaker zde, podobně jako mnoho dalších konstruktérů, viděl svou šanci. Pro rok 1963 postavil otevřený závodní vůz Mk.8 vhodný pro instalaci motoru V8.
Huffaker navrhl nový podvozek a karoserii se zakrytovanými zadními koly. Prostorový trubkový rám vytvářel více prostoru pro větší motor a byl upraven aby zvládl jeho větší hmotnost i výkon. Tento vůz už mohl pojmout velký, vysoce výkonný motor V8. V původní podobě to byl hliníkový motor GM 215 c.i. (3,5 l) nesoucí značky Buick, Oldsmobile nebo Pontiac ale použít se dal i motor Ford. Kotoučové brzdy s hořčíkovými třmeny nesly značku Dunlop a byly umístěny ve všech čtyřech kolech. Převodovka byla vlastní konstrukce. Design karoserie ze skelných vláken byl podobný předchozím vozům Genie, takže připomínal Cooper Monaco.
Vozy Huffaker Genie Mk.8 se prodávaly jako stavebnice i kompletně sestavené. Celkem vzniklo osm plně dokončených vozů. Zásadní problém bylo jak dostat točivý moment z motoru V8 na zadní kola bez kroucení a praskání rámu. Zde Huffaker napodobil řešení, které použil Carroll Shelby ve vozech King Cobras, což byly původně Coopery Monaco stavěné pro mnohem menší motor.
Za volantem jednoho z vozů Genie Mk.8 v barvách BMC San Francisco se v roce 1963 objevil i Pedro Rodriguez, který s ním vyhrál závod Pacific Raceways a byl třetí v Riverside při LA Times GP. Další vůz koupil Briggs Cunningham a jezdili s ním Dan Gurney a Walt Hansgen.
Genie Mk.10
Větší a výkonnější verze Mk.10 z roku 1964 měla větší brzdy, zcela nový podvozek s větší tuhostí a zesílené odpružení. Širší pneumatiky si vynutily otevřené zadní blatníky a rozšíření rozchodu kol vpředu i vzadu. Nová verze byla schopná používat motory s ještě větším objemem, jako byl Chevrolet V8 5,3 l. Některé Mk.8 byly aktualizovány na tuto specifikaci, většina Mk.10 byla prodávána jako stavebnice. Kompletní vozy byly dodány zřejmě jen dva. Jeden z vozů Mk.10 později dostal karoserii kupé. Poslední vyrobené snížené šasi bylo dodáno v roce 1965 s označením Mk.12. Náklady na pořízení nového Mk.10 byly v roce 1965 kolem 9500 USD. V roce 2016 byl jeden prodán za 175 000 USD.
Genie Mk.10 byly konkurenceschopné. V roce 1964 vyhrály v několik závodů USRRC a představovaly největší konkurenci pro rychlé Chaparraly 2A. Jenže od roku 1965 závody velkých sportovních vozů zcela ovládly nové vozy Chaparral 2B, Lola T70 a McLaren M1. Když SCCA v roce 1966 z USRRC odvodil velmi populární seriál Can-Am Challenge, byly už vozy Genie bez šance. Přesto vítěz USRRC z roku 1966 Chuck Parsons úvodní závody úspěšně absolvoval s vozem Genie, ale posléze jej nahradil McLarenem M1A. Ještě v roce 1970 se jeden z vozů Genie objevil v Can-Am.
Souhrn Genie a doba poté
Vozy se vyráběly v dílně Joea Huffakera na zakázku pro Kjella Qvalea a jeho BMC Distributors San Francisco. Oficiálně proto byly označeny BMC Genie a původně také nesly znak BMC. Velká auta poháněná motory V8 se ovšem stala známá jen jako Genie nebo nesla jméno sponzora (např. Vinegaron Spl.). Až pro závody historických vozů se začalo používat označení Huffaker Genie.
Sportovní závodní vozy Genie byly ukázkou vysoce kvalitní, lehké a odolné konstrukce podvozku v kombinaci s dobrým výkonem a ovladatelností. Celkem bylo v letech 1962 až 1965 vyrobeno 20 sportovních vozů, včetně monopostů formule Junior to bylo 50 vozů Huffaker Genie.
Od roku 1966 se Joe Huffaker věnoval úpravám britských sportovních vozů od British Leyland, Jaguar Rover a Triumph a krátce provozoval tovární tým automobilky Jensen. S vozy MGB a Triumph TR8 společnost Huffaker Engineering získala mnoho titulů v šampionátech SCCA. V roce 1982 s jeho vozem Pontiac Firebird vyhrál Elliott Forbes-Robinson mistrovství TransAm. V roce 1985 Huffaker vyrobil 15 továrních vozů Pontiac Fiero s motorem uprostřed pro šampionát IMSA, kde s jedním triumfoval Bob Earl ve třídě GTP Lights. V roce 1991 Huffaker závodní činnost ukončil.
Jeho syn Joe jr. ovšem spolu se synem Kjella Qvaleho Brucem oživili pozůstatky značky De Tomaso a s vozem Qvale Mangusta v roce 2000 získali prvenství v TransAm.
Firma Huffaker Motorsport se dnes věnuje restaurování historických závodních vozů.
Revoluce v Indy
Spolupráce Huffakera s Qvalem zasáhla i do Indianapolisu, kam dovedla poprvé i značky Aston Martin a Porsche. V roce 1962 Qvale koupil vůz Cooper F1 a Huffakera nechal podvozek trochu protáhnout a zabudovat do něj motor Offy. Ještě než byl vůz hotov, dovezl Qvale z Anglie tovární motor Aston Martin. Pedro Rodriguez se s ním při svém debutu v roce 1963 sice kvalifikoval, ale ve finále byl předstižen a při pokusu o zlepšení havaroval.
Pro rok 1964 Huffaker pro Qvaleho postavil tři elegantní monoposty se čtyřválcovými motory Offenhauser, přičemž s jedním z nich dojel veterán Walt Hansgen na 13. místě. Stejné tři vozy jely i v roce 1965. Roku 1966 s ním Eddie Johnson dojel sedmý. Za ním skončil Bobby Unser s dalším vozem Huffaker, v němž byl zabudován úplně první motor Offy přeplňovaný turbodmychadlem.
V témže roce závodník z midgetů Al Stein u Huffakera objednal šasi pro zabudování dvou vzduchem chlazených šestiválců Porsche 901 z vozu 911 S - jednoho dopředu pro pohon předních kol a druhého dozadu pro pohon zadních kol! Každý z motorů byl spojen s převodovkou Lancia ale nebylo mezi nimi mechanické spojení. Vůz neměl dostatečný výkon aby se kvalifikoval a pro druhý pokus v roce 1967 se nepodařilo sehnat peníze.
Další články
© 2024 autoweek.cz. Veškerá práva vyhrazena | O autoweek.cz