name | autoweek.cz

Navigace zastavuje činnost částí mozku

31.03.2017 | Ivana Rybecká | Aktuality

Nejnovější studie naznačuje, že řidiči, kteří pravidelně jezdí podle pokynů GPS, nezapojují svůj hipokampus, což je činí více závislými na navigačních systémech. Studie UCL ukazuje, že hledání alternativních tras simuluje činnost důležitých částí mozku.

Možná jste už slyšeli zkazky o londýnských taxikářích s oteklými centrálními laloky mozku kvůli předepsanému školení a memorování všech ulic a pamětihodností města. Ukazuje se, že pravdou může být také opak. Satelitní navigace samozřejmě má své přednosti, ale také limity. Proto je důležité poznat jak profil měst a použití navigací působí na aktivity mozku.
 
Universita College London objevila, že hipokampus (používaný pro určení směru a paměť) a prefrontální kůra mozková (používaná při rozhodování) vykazují zvýšenou činnost kdykoli řidiči zajeli do neznámých ulic nebo si mohli zvolit vlastní trasu jízdy. Avšak u těch, kteří využívali navigační systémy, se žádná další činnost v těchto oblastech neprojevila.
 
Experiment výzkumníků monitoroval mozky 24 dobrovolníků při simulacích jízdy v Soho v centru Londýna, kdy někteří měli pevně stanovenou trasu k cíli a někteří nikoli. Ti, kteří ji neměli pevně danou, dojeli do cíle včas, nicméně extrémní nedostatek mentální energie se projevil v těchto dvou oblastech mozku a v podstatě to odpovídalo situaci, kdy daná osoba sedí u televize a sleduje seriál.
 
„Naše výsledky odpovídají modelům kdy hipokampus simuluje cestu po budoucích možných trasách, zatímco prefrontální mozková kra nám pomáhá plánovat, která z nich nás dovede do cíle cesty. Když však máme technologii, která nám sděluje, kudy jet, tyto oblasti mozku prostě nereagují na silniční síť. Náš mozek v podstatě vypnul svůj zájem o ulice kolem nás,“ řekl vědecký ředitel laboratoří experimentální psychologie UCL Hugo Spiers.
 
„Dokonce i zabloudění tyto části mozku procvičuje,“ uvedl Spiers, což znamená, že i když jste vyvedeni z míry nebo rozčíleni, stále procvičuje svou mysl a posilujete tak šedou kůru mozkovou.
 
Přínosem za cenu, že umožníte svému hipokampu a prefrontální kůře mozkové chřadnout díky používání elektronické navigační podpory, je samozřejmě hladší proplutí provozem nebo spletitými silnicemi. Existují některá místa, kde napojení na GPS při vedení při jízdě ušetří až hodinu cesty, a pro takové oblasti je požádání o trochu pomoci nasnadě.  Záporem však je to, že při projíždění této oblasti při používání digitální pomůcky nikdy nedosáhnete pokroku a váš frontální lalok bude připomínat kousek rozžvýkané žvýkačky… Je to další klasický příklad toho, že ztrácíme to, co nepoužíváme.
 
Vědci UCL současně analyzovali, jaké odezvy v mozku testovaných osob má uspořádání některých částí měst a jak složitá je z tohoto pohledu navigace v nich. V tomto ohledu se jedná o úplně první výzkum na světě. Cílem výzkumu UCL je ve spolupráci s technologickými společnostmi vytvořit takovou architekturu, která by umožnila snadnější navigaci a současně zvýšit pohodu uživatelů.
 
Dr. Spiers k tomu říká: „Naše nejnovější poznatky nám umožňují nahlížet na uspořádání měst nebo budov z hlediska toho, jak fungují paměťové systémy mozku a jak by mozek mohl reagovat. Můžeme například vytipovat prostory budov nebo nemocnic, které by mohly být zvláště problematické pro osoby s demencí a můžeme jim pomoci se snadněji orientovat. Podobně bychom mohli pomáhat už při návrhu budov, aby takovéto prostory nevznikaly.“