name | autoweek.cz

Proč „čistá nula“ do roku 2050 nebude fungovat

22.08.2022 | | Aktuality

Webový Časopis Argument přinesl zajímavou analýzu vycházející z článku kanadského vědce českého původu Václava Smila. Ten tvrdí: „Úplná dekarbonizace globální ekonomiky je myslitelná pouze za cenu nemyslitelného ekonomického ústupu.“ Z textu jsme vybrali některé klíčové myšlenky.

Profesor Václav Smil nabádá zastánce drastických opatření pro ochranu klimatu aby si uvědomili obrovskou setrvačnost, jaká udržuje závislost moderního světa na fosilních palivech, a zpochybňuje předpoklady, na nichž jsou založeny scénáře rychlého přechodu na alternativní zdroje energie.

Paliva a „hustota energie“

Smil připomíná: „Dřevo a další paliva z biomasy mají relativně nízkou „hustotu energie“. Naproti tomu uhlí a ropa ji mají vyšší, protože produkují více energie na gram a těží se z relativně kompaktních ložisek. Nyní se však svět snaží stoupat po žebříčku hustoty výkonu zpět dolů, od vysoce koncentrovaných fosilních paliv k rozptýlenějším obnovitelným zdrojům, jako jsou plodiny na výrobu biopaliv, solární parky a větrné elektrárny,“ říká Smil.

Smil poznamenává, že jaderná energie, kterou po jejím uspěchaném a nyní zastaveném zavádění považuje za „úspěšný neúspěch“, je výjimkou: má vysokou hustotu výkonu, ale ve své současné podobě je často považována za příliš nákladnou nebo rizikovou.

V minulosti lidstvo obvykle využívalo zdroje energie, které měly větší „hustotu energie“, tedy větší výkon na jeden gram, takže k jejich produkci bylo zapotřebí méně půdy. Obnovitelné zdroje však mají nižší hustotu než fosilní paliva. To znamená, že přechod na obnovitelné zdroje by mohl výrazně zvýšit světovou energetickou stopu (pokud nedojde k rozsáhlému rozšíření jaderné energie).

Smil poznamenává: „Jedním ze znepokojivých důsledků této změny hustoty je, že v budoucnosti, kdy bude energie z obnovitelných zdrojů, bude muset společnost věnovat na výrobu energie 100x nebo dokonce 1000x větší plochu než dnes. Tato změna bude mít obrovské negativní dopady na zemědělství, biologickou rozmanitost a kvalitu životního prostředí.“

Ing. Dana Drábová k tomuto tématu nedávno uvedla, že na stejné množství vyrobené elektrické energie zabere areál jaderné, uhelné či plynové elektrárny jednotky km² plochy, u fotovoltaiky je to 100 až 200 km², ale u větrných elektráren to může být až 900 km², protože mezi větrnými turbínami jsou nutné rozestupy.

Spoléháme na fosilní paliva

Václav Smil v článku pro Financial Post mj. uvádí:

Jsme civilizace poháněná fosilními palivy, jejíž technický a vědecký pokrok, kvalita života a prosperita jsou založeny na spalování obrovského množství fosilního uhlíku. Nemůžeme od tohoto zásadního faktoru, který určuje náš osud, jednoduše upustit během několika desetiletí, natož let. Úplná dekarbonizace světové ekonomiky do roku 2050 je myslitelná pouze za cenu nepředstavitelného globálního hospodářského poklesu nebo v důsledku mimořádně rychlé transformace založené na téměř zázračném technickém pokroku.

Ale kdo se vlastně dobrovolně chystá navrhnout dekarbonizaci, když nám stále chybí přesvědčivá, praktická, cenově dostupná globální strategie a technické prostředky k jejímu uskutečnění? Co se vlastně stane? Propast mezi zbožnými přáními a realitou je obrovská.

Tvůrci scénářů nabízejí podrobné návrhy, jak dosáhnout rychlé ukončení éry fosilního uhlíku. Ale ti, kteří vytyčují své preferované cesty k bezuhlíkové budoucnosti, nám dluží realistická vysvětlení, nikoli jen soubory více či méně svévolných a vysoce nepravděpodobných předpokladů odtržených od technické a ekonomické reality a ignorujících povahu přírody, obrovský rozsah a složitost našich energetických a materiálních systémů.

Jeden scénář, připravený výzkumníky z EU, předpokládá, že průměrná celosvětová poptávka po energii na hlavu bude v roce 2050 o 52 % nižší než v roce 2020. Snížení poptávky po energii na obyvatele o polovinu během 30 let by bylo úžasným úspěchem vzhledem k tomu, že v posledních 30 letech vzrostla celosvětová poptávka po energii na obyvatele o 20 %. Projekce předpokládá, že mnohem nižší poptávka po energii vznikne kombinací odklonu od vlastnictví zboží, digitalizace každodenního života a rychlého šíření technických inovací v přeměně a skladování energií.

Navrhovaná první hnací síla mizející poptávky - vlastnit méně - je akademická víra, pro kterou neexistují žádné důkazy, protože všechny hlavní kategorie osobní spotřeby rostou i v bohatých zemích. Na vysoce nasycených trzích s přetíženou dopravou v EU vzrostlo vlastnictví automobilů na 1000 lidí mezi lety 2005 a 2017 o 13 % a za posledních 25 let to bylo o 25 % v Německu a o 20 % ve Francii. Snížená poptávka a postupný pokles vlastnictví jsou žádoucí, ale snížení poptávky na polovinu je svévolný a nepravděpodobný cíl.

Není nouze o média, celebrity a nejprodávanější autory opakující, podporující a zesilující tvrzení o nutnosti dosažení úplné dekarbonizace do roku 2050 včetně tak extrémních tvrzení, že bez okamžitého zásahu se naše civilizace na fosilní paliva do roku 2028 zhroutí. Chápu, proč je mnoho lidí zaujato buď těmito hrozbami, nebo nerealistickými návrhy, které se pohybují od docela věrohodných až po zjevně klamné. Všechny tyto modely by měly být vnímány hlavně jako základ pro přemýšlení o možnostech a přístupech, ale nikdy by neměly být zaměňovány za prozíravé popisy naší budoucnosti.

Přesto je možné výrazně snížit emise uhlíku kombinací neustálého zvyšování účinnosti, lepších konstrukcí systémů a umírněné spotřeby. Rozhodná snaha o dosažení těchto cílů by omezila případnou rychlost globálního oteplování. Nemůžeme však vědět, do jaké míry se nám to podaří do roku 2050 a úvahy o roce 2100 jsou skutečně mimo naši kompetenci. V každém případě je postup případné dekarbonizace závislý nejen na našich cílených nápravných opatřeních, ale také na nepředvídatelných změnách majících vliv na národní bohatství.

Kdo je Václav Smil?

Prof. Václav Smil (78) se věnuje se interdisciplinárnímu výzkumu v oblastech energetiky, životního prostředí, vývoje obyvatelstva, produkce potravin a technických inovací. Je emeritním profesorem na Manitobské univerzitě ve Winnipegu, kde do roku 2011 působil jako vysokoškolský profesor na Fakultě životního prostředí a geografie. Je členem Kanadské královské společnosti. Časopis Foreign Policy jej v roce 2010 zařadil mezi stovku nejvlivnějších lidí světa. Pracuje jako konzultant pro mezinárodní instituce a přednáší na mnoha univerzitách po celém světě. Bill Gates, ho označuje za jednoho z nejinspirativnějších a nejzajímavějších intelektuálů současnosti.

Napsal 40 knih a téměř 500 článků. V češtině vyšlo několik jeho knih (Fakta a mýty o energetice, jak vrátit debatu o energetice zpátky na zem, Jak se vyrábí dnešní svět, Energie: Průvodce pro začátečníky, Ropa: Průvodce pro začátečníky, Globální katastrofy a trendy, Čísla nelžou).