name | autoweek.cz

Rivalové - skvělý návrat v čase

26.09.2013 | Vladimír Rybecký | Aktuality

Do kin po dlouhé době přichází film o formuli 1. Jenže Rivalové vlastně nejsou tak docela o formuli 1. Právě proto jsou zdaleka nejlepším filmem o automobilových závodech, jaký dosud byl natočen.

Předem je potřeba upozornit milovníky historie formule 1 - Rivalové nejsou dokumentem. Nemá proto smysl vypočítávat, co vše se ve skutečnosti odehrálo poněkud jinak. To totiž vůbec není důležité. Jde o přijatelnou míru zjednodušení nezbytnou pro dosažení rozumné délky filmu (i když konečných 123 minut je poněkud nadstandardních). Scénář se s tím vyrovnal se ctí. Pro pamětníka sice není úplně snadné si odchylek od skutečnosti nevšímat, ale na celkový dojem z filmu nemají vliv.

Naprosto skvělé jsou všechny záběry s monoposty F1. Nejde totiž o žádné napodobeniny, jak se může leckdo domnívat. V naprosté většině jde skutečné vozy dnes používané v závodech historických formulí. Majitelé těchto klenotů si to za jejich volanty pravidelně rozdávají na závodních tratích podobným způsobem, jaký vidíme ve filmu. Huntův McLaren M23-8 je dokonce přesně tím šasi, s nímž absolvoval většinu sezony 1976. Jenom dnes už nedostupné vozy Ligier-Matra a Brabham-Alfa byly repliky a šestikolové Tyrrelly dostaly novou karoserii, protože se zachovaly jen ve verzi z roku 1977.

Samozřejmě lze namítnout, že Lauda s Huntem svedli na tratích jen minimum přímých soubojů a marně pátrám v paměti, zda se někdy dostali do kolizní situace. Ale to je něco, čím bylo potřeba zdramatizovat situaci pro ty, kteří o formuli 1 a její historii nemají ani zdání.

Dokonale je vystiženo zákulisí závodů té doby. Ve srovnání s dnešní formulí 1 působí dění v padoku a boxech i zázemí týmů neskutečně, jenže realitě 70. let přesně odpovídá.

Formule 1 tehdy byla plná pozoruhodných osobností mezi jezdci i ve vedení týmů. Nejde zdaleka jen o Hunta a Laudu, ale i další originální postavy, jako byli lord Alexander Hesketh se společníkem Bubblesem Horsleyem či svérázný manažer McLarenu Alastair Caldwell (ještěže je film s titulky, neumím si například jeho charakteristiku Emersona Fittipaldiho představit nadabovanou). Ostatně Caldwell a Horsley patřili k odborným poradcům pomáhajícím vykreslit postavu Jamese Hunta.

Vše působí naprosto přirozeně a pro mne jako pamětníka nebývale věrně. Přitom se tvůrci filmu nesnažili za každou cenu napodobit realitu dění na závodních tratích. To hlavní se totiž odehrává mimo dráhu. Tento film je zdaleka nejlepším filmech o závodech právě proto, že závody v něm nehrají hlavní roli. Rivalové (v originále Rush) totiž nejsou o závodech, ale o lidech. Závody a souboj o titul mistra světa všemu jen dodávají přitažlivý rámec.

Formule 1 zažila mnoho dramatických sezon, překonávajících ty nejsmělejší fantazie hollywoodských režisérů a scénáristů. Jen z posledních let stojí za připomenutí souboj o titul doslova do poslední zatáčky mezi Lewisem Hamiltonem a Felipem Massou v roce 2008 nebo vyhrocená rivalita jezdců McLarenu, která dopomohla k titulu Kimimu Räikkönenovi a Ferrari o rok dříve. Soupeření Laudy s Huntem o titul v roce 1976 ovšem bylo umocněno dotekem smrti a poté takřka zázračným návratem u jednoho z aktérů, ukazující neuvěřitelnou sílu jeho vůle.

Sezona 1976 byla doprovázena zákulisními tahanicemi, které souboj o titul posouvaly nad rámec sportovní rivality. Ve filmu nakonec chybí scéna z Brands Hatche, kde fanoušci po informaci, že Hunt nebude připuštěn k opakovanému startu, hromovým skandováním "We want James" přinutili pořadatele nechat ho jet a vyhrát. Nejsou zde ani transparenty italských tifosi z Monzy s nápisy "Basta con la mafia Inglese". Není tu hromové pískání Britů na Laudu a Italů na Hunta. Bez toho ale možná nemusí být každému tak jasné, jak nesmírně populární tehdy byl Hunt v očích Britů a Lauda jako reprezentant Ferrari u Italů.

Tvůrci filmu se zaměřili jen na rivalitu těchto dvou mužů. Jde tu o střet dvou silných osobností a jejich motivaci. Základní myšlenkou filmu je ukázat kontrast dvou zcela protikladných přístupů k životu.

Není podstatné, že ve skutečnosti byli mimo závodní tratě Lauda s Huntem přáteli. Oni opravdu reprezentovali dva naprosto protichůdné světy. Na jedné straně byla systematická usilovná práce, na straně druhé živelnost a užívání si života naplno. V obou případech se k tomu přidává touha být nejlepší a vědomí, že při každé velké ceně skutečně jde i o život.

Největší síla filmu je proto v tom, že si scénárista ani režisér nemuseli nic vymýšlet. Charaktery postav i základní silný příběh byly dány.

Daniel Brühl naprosto brilantně zhodnotil osobní kontakty s Nikim Laudou, takže každý, kdo měl příležitost se s Laudou setkat (včetně autora těchto řádků), užasne, jak dokonale vystihl jeho gesta, způsob mluvy a přímočarost vyjadřování, pro leckoho působící dojmem nesnesitelné arogance.

Chris Hemsworth je proti skutečnému Huntovi až příliš elegantní a působí přehnaně sebejistě. Chybějí mu Huntovi démoni sžírající jej zevnitř, takže i to pravidelné zvracení před usednutím do kokpitu nepůsobí věrohodně.

Samozřejmě je jedním z klíčových momentů filmu Laudova havárie na Nürburgringu. Šlo o jednu z technicky nejnáročnějších scén a byla zvládnuta skutečně brilantně. Můžeme to posoudit i z porovnání s amatérským záznamem, který se o chvíli později ve filmu objeví na televizní obrazovce.

Záběry zraněného Laudy jsou drastické, ale přesto jsou nasnímány s citem, ne se snahou dělat z jeho spáleného obličeje samoúčelnou senzaci. Rovněž scény z Laudova pobytu v nemocnici jsou nepřiklášlené, přesně v souladu s tím, co on sám později popsal v autobiografické knize.

Velmi přesně je vylíčen i rozhodující závod v prudkém dešti na japonském okruhu Fuji. Pro ty, kteří neznají historii F1, je třeba zdůraznit - to, co uvidíte, není výmyslem scénáristů. Takováto dramata dokáže vytvořit jen formule 1.

Film přibližuje mnoho příběhů, které možná mohou mladší generaci připadat jako vymyšlené. Jenže většina z nich se skutečně odehrála velmi podobně tomu, co je vidět ve filmu. Také obě vážné nehody, dokreslující atmosféru doby, jsou ztvárněny velmi reálně. Nejde o to, koho konkrétně se měly týkat, protože tyto scény tehdy k závodům skutečně patřily stejně neodmyslitelně, jako krásné dívky v padoku.

Někteří z pamětníků filmu vytýkají scénu napadení novináře Jamesem Huntem po nevybíravých dotazech na Laudu, co si jeho manželka myslí o jeho znetvořeném obličeji. Ty otázky na tiskové konferenci v Monze skutečně padly, nicméně žádnou pěstní dohru neměly. I zde ale musím hájit scénář - k filmovému Huntovi tato scéna patří.

V jedné zahraniční recenzi jsem četl, že je to film o dvou alfa-samcích. Je to jen částečná pravda. Pro oba hrály ženy klíčovou roli, což film vystihuje jen částečně. Hunt sice střídal děvčata jak na běžícím pásu, ale rozchod se Suzie jej těžce zasáhl a na čas výrazně ovlivnil i jeho výkony na závodní dráze. Naopak Marlene Knausová se pro Laudu stala velkou oporou v nejtěžších chvílích a na dlouhou dobu poté dávala jeho konání smysl. Alexandra Maria Laraová ji ve filmu ukazuje mistrovským způsobem, i když k tomu má k dispozici často jen oči. Její pohled ale několikrát vyjadřuje mnohem víc, než prázdná slova.

Pro mne osobně je ale na filmu nejzajímavější jeho závěr, kdy Niki Lauda připomíná, co se odehrálo po dramatickém roce 1976. Svým systematicky analytickým přístupem se ještě dvakrát stal mistrem světa, zatímco James Hunt ziskem titulu ztratil motivaci a brzy se závody skončil. Marně pak hledal novou náplň života a ve 45 letech zemřel na infarkt.

Jen zdánlivě tento epilog vyznívá ve prospěch Laudova přístupu. Sám totiž v zápětí přiznává, že Hunt byl nejen jedním z mála lidí, k nimž pociťoval respekt, ale také byl jediným člověkem, kterému záviděl. A kdo zná Laudu z pozdějších let, ten ví, že s přibývajícími léty se Niki stále více proměňoval v Jamese (pravda - bez sebezničujícího propadání alkoholu). I proto je český podtitul Skutečný příběh Nikiho Laudy zavádějící. Mnohem víc to je Skutečný příběh Jamese Hunta.

Na závěr si nemohu odpustit dvě poznámky: Kde mi k čertu ve filmu unikl Stirling Moss, jehož jméno se objevuje v závěrečných titulcích? Proč se tu proboha zadnímu křídlu říká blatník?