name | autoweek.cz
1967 - ten největší: Le Mans
11.08.2017 | Vladimír Rybecký | Auto archív
Je málo věcí, o nichž panuje taková shoda - v jednom ale jsou pamětníci zajedno: největší ročník závodu 24 hodin v Le Mans byl 1967. Nebylo to kvůli mimořádným dramatům na trati, ale proto, že nikdy před tím ani po tom se zde nesešla taková konkurence mezi továrními týmy ani jezdci.
V červnu 1967 do Le Mans k 35. ročníku závodu na 24 hodin vyslaly své prototypy tovární týmy Ford, Ferrari, Chaparral, Lola-Aston Martin, JWA Mirage, Porsche a Matra, nemluvě o malých prototypech Alpine-Renault. Do jejich kokpitů se posadili nejen nejvěhlasnější specialisté na vytrvalostní závody a závody sportovních vozů, ale byla zde i podstatná část startovního pole mistrovství světa formule 1 se dvěma bývalými a třemi budoucími mistry světa (včetně budoucího šampiona roku 1967 Dennise Hulma), ale i nejlepší jezdci z amerických závodů USAC i s posledním vítězem 500 mil v Indianapolisu A. J. Foytem, pro něhož to byl teprve druhý start v Evropě.
V roce 1966 Ford po tříletém úsilí s vynaložením na tu dobu astronomických prostředků a s do té doby nevídaným nasazením techniky dokázal porazit italskou automobilku Ferrari. V roce 1967 jejich souboj pokračoval. Už nešlo jen o to, zda vyhraje Ford nebo Ferrari, ale o souboj mezi Evropou a Amerikou. Podmínky pro to byly ideální, protože technické předpisy konstruktérům sportovních prototypů ponechávaly hodně volnou ruku.
Ford vedle trojice modernizovaných vítězných vozů z roku 1966 GT40 Mk.IIB přivezl čtyři zcela nové GT40 Mk.IV s vylepšenou aerodynamikou, vycházející ze zkušeností s experimentálním prototypem J. Všech sedm vozů poháněl ortodoxní sedmilitrový motor V8 OHV se dvěma karburátory Holley upravený na 395 kW (530 k). Problémem Fordů byla jejich velká hmotnost 1100 kg a z toho plynoucí velké namáhání brzd. Auta připravila firma Shelby American Carrolla Shelbyho a staraly se o ně týmy Shelby American a Holman & Moody.
Ferrari připravilo čtyři nové nádherné prototypy 330 P4 s motory 4,0 l V12 OHC s nepřímým vstřikováním Lucas a výkonem 330 kW (445 k) při hmotnosti jen 790 kg. Ty doplňovaly tři modernizované vozy P3/4 (412P) se stejnými motory připravené pro soukromé týmy. Jezdeckou sestavu Scuderie posílil vítěz předchozího ročníku v barvách Fordu Chris Amon. Chyběl ale nejrychlejší jezdec z dubnových oficiálních testů Lorenzo Bandini, který podlehl těžkým popáleninám, které utrpěl po nehodě ve Velké ceně Monaka.
K favoritům bylo třeba zařadit i dva originální vozy Chaparral 2F poháněné motory Chevrolet 7,0 l V8 OHV, které měly s karburátory Weber výkon 390 kW (525 k) při hmotnosti 795 kg. Tyto vozy, vybavené obrovským přítlačným křídlem na zádi, unikátním šasi ze skelného laminátu a automatickou převodovkou, těžily ze skryté podpory koncernu General Motors.
Do hry se tentokrát zapojili i Britové se dvěma nádhernými kupé Lola T70 Mk.III, která Eric Broadley odvodil z nejúspěšnějších sportovních vozů té doby - mimo jiné vítězem prvního ročníku seriálu CanAm s Johnem Surteesem za volantem. Vozy připravil Team Surtees a motory pro ně dodala automobilka Aston Martin. Jenže tento V8 5,1 l se vstřikováním Lucas se ukázal být slabinou tohoto projektu. Výkon 345 kW (460 k) při hmotnosti vozu 800 kg byl nadějný, ale spolehlivost byla katastrofální. Zajímavostí byly dva vozy Mirage M1, připravené týmem původního manažera projektu Ford GT a před tím šéfa týmu Aston Martin Johna Wyera. Šlo o vylehčené vozy Ford GT40 s upravenými motory V8 OHV 5,1 l a 5,7 l s výkonem nejméně 286 resp. 325 kW (390 resp. 440 k) při hmotnosti 1060 kg.
Mezi dvoulitrovými prototypy na startu chyběly krásné vozy Ferrari Dino 206 i nové Alfa Romeo T33. Automobilce Porsche, které vedle osvědčených vozů typu 910 poprvé nasadilo i zcela nové prototypy s 907 s úzkým kokpitem, se postavil nový soupeř - francouzské vozy Matra, jejichž stavbu zaštítil výrobce vojenských raket. Matry MS630 o hmotnosti 840 kg poháněly anglické motory BRM V8 se 183 kW (248 k). Tovární vozy Porsche, připravované mladým inženýrem Ferdinandem Piechem, sázely na vynikající aerodynamiku, spolehlivost ale i nízkou hmotnost (u 910/6 575 kg, u 907/6 LH 600 kg). Jejich šestiválcový motor OHC se vstřikováním Bosch měl výkon 164 kW (220 k)
Ford investoval do přípravy vozů obrovské prostředky. Přesto se hned na začátku tréninkových jízd dostal do problémů, když jeho vozům začala praskat čelní skla. Ukázalo se, že nikdo nepočítal s kombinací velkého aerodynamického tlaku při vysoké rychlosti a tepelného namáhání od vzduchu vystupujícího z chladiče. Řešení se ale našlo - nová skla byla z USA do Francie vyslána speciálně najatým Boeingem 707 a pro jistotu ještě jednu várku sedmi skel vezli dva technici jako zavazadla první třídou!
Na mezikontinentální bitvu gigantů se přijelo do Le Mans podívat téměř 300 000 diváků! V tréninku kralovaly Fordy - nejrychlejší byl vítěz z roku 1966 Bruce McLaren průměrnou rychlostí 237 km/h - ale Ferrari ani Chaparraly moc neztrácely. Při klasickém Le Mans startu, kdy jezdci běželi ke svým vozům napříč silnicí, se někteří jezdci zdrželi, protože použili novinku v bezpečnostní výbavě svých vozů - bezpečnostní pásy. Vedení se ujal Australan Paul Hawkins s Fordem.
Po hodině a prvních zastávkách v boxech se ve vedení objevil červený Ford týmu Shelby řízený dvojicí amerických superhvězd Danem Gurneyem a A. J. Foytem. Jejich tempo vedlo mnohé pozorovatele k přesvědčení, že hrají roli zajíce, který má soupeře vyprovokovat ke zběsilé stíhací jízdě. Jenže Dan Gurney později tvrdil opak - s Foytem se dohodli, že nebudou riskovat, brzdili dřív, než bylo potřeba a snažili se vůz moc nepřetěžovat. U Ferrari ovšem jejich tempo podcenili, což se už v noci ukázalo jako fatální chyba. U vedoucího vozu se navíc neprojevily ani tradiční problémy sedmilitrových Fordů s převodovkou. Ty ale už po pěti hodinách vyřadily Chaparral řízený Philem Hillem a Mikem Spencem, kteří do té doby jeli na druhém místě.
Závod poznamenala kolize v esíčku Tetre Rouge, která jednou ranou vyřadila tři vozy Ford. Nehodu způsobilo zablokování kol kvůli špatně namontované brzdové destičce (jejich výměna tehdy byla běžnou součástí zastávek v boxech) ve voze Maria Andrettiho. U Ferrari ale už před tím ztratili nejrychlejší vůz, když měl Chris Amon defekt pneumatiky. Pod mostem Dunlop ji chtěl vyměnit (tehdy prototypy povinně vozily náhradní kolo) ale praskl mu klíč (!). Pokusil se tedy dojet do boxu, ale poškozená pneumatika způsobila požár vozu.
Za vedoucími Gurneyem s Foytem se tak objevilo nejrychlejší Ferrari řízené vývojovým inženýrem Mikem Parkesem a vítězem z roku 1963 Lodovicem Scarfiottim, ovšem se ztrátou pěti kol. Manažer Scuderie Franco Lini, původním i pozdějším povoláním uznávaný motoristický novinář, dal pokyn k útoku, ale už bylo příliš pozdě. Parkes se proto pokoušel Gurneye znervóznit jízdou v těsném závěsu, ale Američan raději na chvíli zastavil v Arnage. Ferrari zkrátilo ztrátu jen na tři kola, ale víc už se stihnout nedalo.
Vítězný Ford jako první v historii překonal hranici 5000 ujetých kilometrů a vyhrál rekordní průměrnou rychlostí 218,038 km/h. Gurney s Foytem dosáhli první a dosud jediné 100% vítězství amerických barev. Pro Ferrari bylo útěchou to, že obsadilo druhé i třetí místo (třetí byla belgická dvojice Willy Mairesse/„Beurlys“) před zbývajícím Fordem řízeným Brucem McLarenem a Markem Donohuem. Na pátém místě se umístilo Porsche 907, které se dvoulitrovým motorem dosáhlo senzační průměr 201,273 km/h!
Když po závodě dostala vítězná posádka tradiční obří láhev šampaňského, Dan Gurney na pódiu pro vítěze lahví zatřásl, aby pokropil fotografy pod sebou. Nevinnou obětí spršky se stali i Henry Ford a jeho manželka, která pro to neměla moc pochopení. Podle Gurneyova vzoru to nicméně od té doby dělají všichni vítězové, a to nejen v Le Mans! Gurney se do historie zapsal i o týden později, když s vozem Eagle-Weslake vlastní konstrukce vyhrál Velkou cenu Belgie jako první Američan s americkým autem v historii mistrovství světa!
Mimochodem - Ford tehdy během tří po sobě následujících víkendů vyhrál 500 mil v Indianapolisu, Velkou cenu Nizozemska (při debutu motoru V8 DFV) a 24 hodin Le Mans!
Sportovní prototypy v Le Mans 1967
V roce 1966 Ford po tříletém úsilí s vynaložením na tu dobu astronomických prostředků a s do té doby nevídaným nasazením techniky dokázal porazit italskou automobilku Ferrari. V roce 1967 jejich souboj pokračoval. Už nešlo jen o to, zda vyhraje Ford nebo Ferrari, ale o souboj mezi Evropou a Amerikou. Podmínky pro to byly ideální, protože technické předpisy konstruktérům sportovních prototypů ponechávaly hodně volnou ruku.
Ford vedle trojice modernizovaných vítězných vozů z roku 1966 GT40 Mk.IIB přivezl čtyři zcela nové GT40 Mk.IV s vylepšenou aerodynamikou, vycházející ze zkušeností s experimentálním prototypem J. Všech sedm vozů poháněl ortodoxní sedmilitrový motor V8 OHV se dvěma karburátory Holley upravený na 395 kW (530 k). Problémem Fordů byla jejich velká hmotnost 1100 kg a z toho plynoucí velké namáhání brzd. Auta připravila firma Shelby American Carrolla Shelbyho a staraly se o ně týmy Shelby American a Holman & Moody.
Ferrari připravilo čtyři nové nádherné prototypy 330 P4 s motory 4,0 l V12 OHC s nepřímým vstřikováním Lucas a výkonem 330 kW (445 k) při hmotnosti jen 790 kg. Ty doplňovaly tři modernizované vozy P3/4 (412P) se stejnými motory připravené pro soukromé týmy. Jezdeckou sestavu Scuderie posílil vítěz předchozího ročníku v barvách Fordu Chris Amon. Chyběl ale nejrychlejší jezdec z dubnových oficiálních testů Lorenzo Bandini, který podlehl těžkým popáleninám, které utrpěl po nehodě ve Velké ceně Monaka.
K favoritům bylo třeba zařadit i dva originální vozy Chaparral 2F poháněné motory Chevrolet 7,0 l V8 OHV, které měly s karburátory Weber výkon 390 kW (525 k) při hmotnosti 795 kg. Tyto vozy, vybavené obrovským přítlačným křídlem na zádi, unikátním šasi ze skelného laminátu a automatickou převodovkou, těžily ze skryté podpory koncernu General Motors.
Do hry se tentokrát zapojili i Britové se dvěma nádhernými kupé Lola T70 Mk.III, která Eric Broadley odvodil z nejúspěšnějších sportovních vozů té doby - mimo jiné vítězem prvního ročníku seriálu CanAm s Johnem Surteesem za volantem. Vozy připravil Team Surtees a motory pro ně dodala automobilka Aston Martin. Jenže tento V8 5,1 l se vstřikováním Lucas se ukázal být slabinou tohoto projektu. Výkon 345 kW (460 k) při hmotnosti vozu 800 kg byl nadějný, ale spolehlivost byla katastrofální. Zajímavostí byly dva vozy Mirage M1, připravené týmem původního manažera projektu Ford GT a před tím šéfa týmu Aston Martin Johna Wyera. Šlo o vylehčené vozy Ford GT40 s upravenými motory V8 OHV 5,1 l a 5,7 l s výkonem nejméně 286 resp. 325 kW (390 resp. 440 k) při hmotnosti 1060 kg.
Mezi dvoulitrovými prototypy na startu chyběly krásné vozy Ferrari Dino 206 i nové Alfa Romeo T33. Automobilce Porsche, které vedle osvědčených vozů typu 910 poprvé nasadilo i zcela nové prototypy s 907 s úzkým kokpitem, se postavil nový soupeř - francouzské vozy Matra, jejichž stavbu zaštítil výrobce vojenských raket. Matry MS630 o hmotnosti 840 kg poháněly anglické motory BRM V8 se 183 kW (248 k). Tovární vozy Porsche, připravované mladým inženýrem Ferdinandem Piechem, sázely na vynikající aerodynamiku, spolehlivost ale i nízkou hmotnost (u 910/6 575 kg, u 907/6 LH 600 kg). Jejich šestiválcový motor OHC se vstřikováním Bosch měl výkon 164 kW (220 k)
Ford investoval do přípravy vozů obrovské prostředky. Přesto se hned na začátku tréninkových jízd dostal do problémů, když jeho vozům začala praskat čelní skla. Ukázalo se, že nikdo nepočítal s kombinací velkého aerodynamického tlaku při vysoké rychlosti a tepelného namáhání od vzduchu vystupujícího z chladiče. Řešení se ale našlo - nová skla byla z USA do Francie vyslána speciálně najatým Boeingem 707 a pro jistotu ještě jednu várku sedmi skel vezli dva technici jako zavazadla první třídou!
Na mezikontinentální bitvu gigantů se přijelo do Le Mans podívat téměř 300 000 diváků! V tréninku kralovaly Fordy - nejrychlejší byl vítěz z roku 1966 Bruce McLaren průměrnou rychlostí 237 km/h - ale Ferrari ani Chaparraly moc neztrácely. Při klasickém Le Mans startu, kdy jezdci běželi ke svým vozům napříč silnicí, se někteří jezdci zdrželi, protože použili novinku v bezpečnostní výbavě svých vozů - bezpečnostní pásy. Vedení se ujal Australan Paul Hawkins s Fordem.
Po hodině a prvních zastávkách v boxech se ve vedení objevil červený Ford týmu Shelby řízený dvojicí amerických superhvězd Danem Gurneyem a A. J. Foytem. Jejich tempo vedlo mnohé pozorovatele k přesvědčení, že hrají roli zajíce, který má soupeře vyprovokovat ke zběsilé stíhací jízdě. Jenže Dan Gurney později tvrdil opak - s Foytem se dohodli, že nebudou riskovat, brzdili dřív, než bylo potřeba a snažili se vůz moc nepřetěžovat. U Ferrari ovšem jejich tempo podcenili, což se už v noci ukázalo jako fatální chyba. U vedoucího vozu se navíc neprojevily ani tradiční problémy sedmilitrových Fordů s převodovkou. Ty ale už po pěti hodinách vyřadily Chaparral řízený Philem Hillem a Mikem Spencem, kteří do té doby jeli na druhém místě.
Závod poznamenala kolize v esíčku Tetre Rouge, která jednou ranou vyřadila tři vozy Ford. Nehodu způsobilo zablokování kol kvůli špatně namontované brzdové destičce (jejich výměna tehdy byla běžnou součástí zastávek v boxech) ve voze Maria Andrettiho. U Ferrari ale už před tím ztratili nejrychlejší vůz, když měl Chris Amon defekt pneumatiky. Pod mostem Dunlop ji chtěl vyměnit (tehdy prototypy povinně vozily náhradní kolo) ale praskl mu klíč (!). Pokusil se tedy dojet do boxu, ale poškozená pneumatika způsobila požár vozu.
Za vedoucími Gurneyem s Foytem se tak objevilo nejrychlejší Ferrari řízené vývojovým inženýrem Mikem Parkesem a vítězem z roku 1963 Lodovicem Scarfiottim, ovšem se ztrátou pěti kol. Manažer Scuderie Franco Lini, původním i pozdějším povoláním uznávaný motoristický novinář, dal pokyn k útoku, ale už bylo příliš pozdě. Parkes se proto pokoušel Gurneye znervóznit jízdou v těsném závěsu, ale Američan raději na chvíli zastavil v Arnage. Ferrari zkrátilo ztrátu jen na tři kola, ale víc už se stihnout nedalo.
Vítězný Ford jako první v historii překonal hranici 5000 ujetých kilometrů a vyhrál rekordní průměrnou rychlostí 218,038 km/h. Gurney s Foytem dosáhli první a dosud jediné 100% vítězství amerických barev. Pro Ferrari bylo útěchou to, že obsadilo druhé i třetí místo (třetí byla belgická dvojice Willy Mairesse/„Beurlys“) před zbývajícím Fordem řízeným Brucem McLarenem a Markem Donohuem. Na pátém místě se umístilo Porsche 907, které se dvoulitrovým motorem dosáhlo senzační průměr 201,273 km/h!
Když po závodě dostala vítězná posádka tradiční obří láhev šampaňského, Dan Gurney na pódiu pro vítěze lahví zatřásl, aby pokropil fotografy pod sebou. Nevinnou obětí spršky se stali i Henry Ford a jeho manželka, která pro to neměla moc pochopení. Podle Gurneyova vzoru to nicméně od té doby dělají všichni vítězové, a to nejen v Le Mans! Gurney se do historie zapsal i o týden později, když s vozem Eagle-Weslake vlastní konstrukce vyhrál Velkou cenu Belgie jako první Američan s americkým autem v historii mistrovství světa!
Mimochodem - Ford tehdy během tří po sobě následujících víkendů vyhrál 500 mil v Indianapolisu, Velkou cenu Nizozemska (při debutu motoru V8 DFV) a 24 hodin Le Mans!
Sportovní prototypy v Le Mans 1967
| vůz | motor | přívod paliva | výkon | převodovka | hmotnost |
| Ford Mk.IV | V8 7,0 l OHV | 2 karbu Holley | 395 kW (530 k) | 4MT Kar Kraft | 1100 kg |
| Ferrari 330 P4 | V12 4,0 l OHC | vstřik. Lucas | 330 kW (445 k) | 5MT Ferrari | 790 kg |
| Chaparral-Chevrolet 2F | V8 7,0 l OHV | 4 karbu. Weber | 390 kW (520 k) | 3AT GM | 795 kg |
| Lola-Aston Martin T70 Mk.III | V8 5,0 l OHC | vstřik. Lucas | 345 kW (460 k) | 4MT Hewland | 800 kg |
| Mirage-Ford M1 | V8 5,7 l OHV | 4 karbu. Weber | 325 kW (440 k) | 5MT ZF | 1060 kg |
| Porsche 907 /6 LH | B6 2,0 l OHC | vstřik. Bosch | 164 kW (220 k) | 5MT Porsche | 600 kg |
| Porsche 910/6 | B6 2,0 l OHC | vstřik. Bosch | 164 kW (220 k) | 5MT Porsche | 575 kg |
| Matra-BRM MS630 | V8 2,0 l OHC | vstřik. Lucas | 183 kW (248 k) | 5MT Hewland | 840 kg |
| Alpine-Renault A210 | R4 1,5 l DOHC | 2 karbu. Weber | 103 kW (140 k) | 5MT Hewland | 670 kg |
| Alpine-Renault A210 | R4 1,3 l OHV | 2 karbu. Weber | 88 kW (118 k) | 5MT Hewland | 670 kg |
| 1. | Gurney/Foyt | Ford GT40 Mk.IV | Ford 7,0 V8 | 388 kol | 1. P +5,0 |
| 2. | Scarfiotti/Parkes | Ferrari 330 P4 | Ferrari 4,0 V12 | 384 kol | 1. P -5,0 |
| 3. | Mairesse/Beurlys | Ferrari 330 P4 | Ferrari 4,0 V12 | 377 kol | 2. P -5,0 |
| 4. | McLaren/Donohue | Ford GT40 Mk.IV | Ford 7,0 V8 | 359 kol | 2. P +5,0 |
| 5. | Siffert/Herrmann | Porsche 907/6 L | Porsche 2,0 B6 | 358 kol | 1. P -2,0 |
| 6. | Stommelen/Neerpasch | Porsche 910/6 K | Porsche 2,0 B6 | 351 kol | 2. P -2,0 |
| 7. | Elford/Pon | Porsche 906 | Porsche 2,0 B6 | 327 kol | 1. S -2,0 |
| 8. | Poirot/Koch | Porsche 906 | Porsche 2,0 B6 | 321 kol | 2. S -2,0 |
| 9. | Grandsire/Rosinski | Alpine A210 | Renault 1,3 R4 | 321 kol | 1. P -1,3 |
| 10. | de Cortanze/Le Guellec | Alpine A210 | Renault 1,3 R4 | 318 kol | 2. P -1,3 |
| 11. | Spoerry/Steinemann | Ferrari 275 GTB/C | Ferrari 3,3 V12 | 317 kol | 1. GT -5,0 |
| 12. | Delageneste/Cheinisse | Alpine A210 | Renault 1,3 R4 | 311 kol | 3. P -1,3 |
| 13. | M. Bianchi/Vinatier | Alpine A210 | Renault 1,5 R4 | 311 kol | 1. P -1,6 |
| 14. | Buchet/Linge | Porsche 911 S | Porsche 2,0 B6 | 308 kol | 1. GT -2,0 |
| 15. | C. Baker/Hedges | Austin-Healey Sprite | BMC 1,3 R4 | 289 kol | 4. P -1,3 |
| 16. | M. Martin/Mesange | Abarth 1300 OT | Fiat 1,3 R4 | 262 kol | 5. P -1,3 |
Další články
© 2024 autoweek.cz. Veškerá práva vyhrazena | O autoweek.cz